Proč někdy naše tělo reaguje dřív než mysl?

Možná jste někdy cítili stažení žaludku, tlak na hrudi nebo knedlík v krku, aniž byste přesně věděli proč. Racionálně se nic zásadního nedělo, ale tělo reagovalo jinak. Někdy totiž nezachytíme myšlenku, vzpomínku nebo drobný detail, který reakci spustil. Tělo přesto odpoví podobně jako v situaci, která pro nás byla dříve nebezpečná nebo stresující. Proč k tomu dochází a jak tělo účinně zklidnit?

Když současná situace připomene tu minulou

Představme si člověka, na kterého v minulosti zaútočil pes. Nejdříve štěkal, potom se rozběhl a kousl ho. Člověk cítil strach, zrychlil se mu tep a stáhl žaludek. Když později potká jiného štěkajícího psa, tělo může spustit podobnou reakci, a to i přesto, že na něj pes nijak neútočí.

Podobně může působit určitý tón hlasu, dotek, vůně, písnička, místo nebo konflikt. Partnerovo mlčení nám může připomenout dřívější odmítání. Při zvýšeném hlasu se stáhneme, i když současný člověk nepředstavuje stejné nebezpečí jako někdo v minulosti. Toto spojení si přitom nemusíme uvědomovat. Zachytíme až tělesnou odezvu a teprve potom hledáme, co se v nás stalo.

Tělesná reakce nemusí vypovídat pouze o tom, co se děje právě teď. Může v sobě nést také ozvěnu předchozí zkušenosti. Neměli bychom ji ale automaticky zpochybňovat. Strach, napětí nebo potřeba ustoupit nás chrání. Někdy ale tento vnitřní alarm zazní i v situaci, která jen připomíná něco dřívějšího. Reakce má své opodstatnění, ale její intenzita nemusí odpovídat přítomnosti.

Jak se zkušenosti můžou projevovat v těle?

Ve své práci se často setkávám se stažením žaludku nebo břicha, tlakem na hrudi, zrychleným tepem, pocením rukou, bolestí hlavy, únavou či knedlíkem v krku. Objevit se mohou i potíže se spánkem nebo zažíváním. Jednotlivé projevy ale není možné jednoduše přiřadit ke konkrétním emocím. Vždy potřebujeme vnímat širší souvislosti.

Někteří lidé si nedovolí emoce projevit. Zadržujeme vztek, smutek nebo strach, protože jsme se naučili, že pro ně není místo. Někdy tyto emoce ani nedokážeme rozpoznat a všimneme si až napjatého těla, sevřeného hrdla nebo neklidu. Tělesná reakce se pak stává první informací, že se v nás něco odehrává.

Při silném zahlcení se může objevit také opačná reakce: znecitlivění, prázdnota nebo odpojení od sebe a vlastního těla. V krajním případě může jít o disociativní reakci. Člověk potom necítí příliš mnoho, ale naopak téměř nic. I tak se psychika může snažit zvládnout situaci, která je nad její aktuální kapacitu.

Co můžeme udělat, když tělo spustí poplach?

Prvním krokem nemusí být snaha nepříjemnou reakci okamžitě zastavit. Můžeme si jí všimnout, pojmenovat ji a na chvíli se zastavit: „Teď cítím stažení v břiše." „Zrychlil se mi tep." „Mám potřebu odejít." Už to nám může vytvořit malý odstup.

Pokud je reakce silná, může pomoci vrátit pozornost do přítomnosti. Jak? Rozhlédněte se, vnímejte chodidla na zemi, soustřeďte se na klidnější výdech, projděte se nebo si opláchněte obličej studenou vodou. Využít můžete i techniku 5–4–3–2–1, při které zapojíte jednotlivé smysly. Cílem není emoci vytlačit, ale znovu se zorientovat v přítomnosti. Potom si můžeme položit několik otázek:

„Co se právě stalo?“
„Co mi v tu chvíli proběhlo hlavou?“
„Co mi tato situace připomíná?“
„Odpovídá intenzita mé reakce tomu, co se děje teď?“
„Jsem v současnosti skutečně v nebezpečí, nebo moje tělo rozpoznalo něco známého z minulosti?“

Nejde o to přesvědčit se, že naše reakce je přehnaná. Potřebujeme co nejobjektivněji zhodnotit situaci, svoje hranice i chování druhých. Někdy je náš strach oprávněný. Jindy dnešní situace otevřela něco staršího. Pomoci může i pohled někoho, komu důvěřujeme, nebo rozhovor s terapeutem.

Tělo se může postupně přeučit a získat novou zkušenost

Stejně jako se některé podněty spojily s ohrožením, mohou se postupně spojit s bezpečím. Vyžaduje to čas, opakování, možnost volby a bezpečné prostředí. V terapii můžete hledat souvislosti svých reakcí a učit se rozlišovat minulost od přítomnosti. Terapeut vám může položit otázky, které vás samotné nenapadnou, a provést vás chvílemi, kdy se ve svých reakcích ztrácíte.

U některých úzkostných obtíží může být součástí terapie bezpečně vedená a postupná expozice. Člověk při ní získává novou zkušenost, že obávaný podnět může zvládnout a situace nemusí skončit stejně jako dříve. Nejde o bezhlavé vystavení se zahlcení, ale o postupnou práci přizpůsobenou konkrétnímu člověku.

O pomoc je vhodné uvažovat, když se reakce opakují, ovlivňují naše vztahy nebo každodenní fungování, vedou k vyhýbání nebo jejich příčině nerozumíme. Bušení srdce, tlak na hrudi, dušnost nebo třes se mohou objevit také při panické atace. Nové, neobvyklé nebo velmi silné tělesné příznaky ale není vhodné automaticky přisuzovat psychice. V takovéto situaci je dobré nechat se vyšetřit lékařem.

Namísto potlačování porozumění

Tělesných reakcí se nemusíte za každou cenu zbavovat. Můžete se jim učit porozumět. Každá emoce a reakce vám o vašem prožívání něco sděluje, i když její význam hned nevidíte. Když jim místo potlačování nabídnete pozornost a zvídavost, může vám pomoci lépe pochopit, co se ve vás odehrává, i to, co právě potřebujete.

Pokud se ve svých reakcích obtížně orientujete nebo vás omezují, nemusíte na jejich rozplétání zůstávat sami. Můžete si najít terapeuta, který vám pomůže porozumět tomu, co se ve vás odehrává, a hledat nové způsoby, jak s tím zacházet.