Co dělat, když nevíte, jak se vlastně cítíte?

Někdy se v životě můžeme tak silně přizpůsobit druhým, že postupně ztratíme kontakt sami se sebou. Velmi dobře vnímáme nálady, potřeby a reakce ostatních. Dokážeme se naladit na celou skupinu. Ale když se někdo zeptá na to, jak se cítíme nebo co právě teď potřebujeme, najednou nevíme. Jak se naladit zpátky na sebe?

Když cítím hlavně to, co cítí druzí

Možná jste někdy zažili situaci, kdy jste byli mezi lidmi a velmi rychle jste se přizpůsobili tomu, co chtěli ostatní. Někdo něco navrhne a vy souhlasíte. Skupina se na něčem shodne a vy kývnete také. Všichni jsou nadšení, a tak jste nadšení s nimi. Jenže později, třeba večer nebo druhý den, si uvědomíte, že jste to tak vůbec nechtěli nebo vám dojde, že jste vlastně celou dobu cítili něco jiného. Jen jste se k tomu v danou chvíli nedokázali dostat.

Pro některé lidi může být velmi snadné vnímat nálady a pocity ostatních. Možná se od dětství naučili dobře sledovat, co se kolem nich děje. Jakou má kdo náladu. Co se smí říct. Co se říct nesmí. Co druzí potřebují. Schopnost vnímat druhé přitom sama o sobě není problém. Citlivost k druhým může být velkou předností. Obtíž může nastat ve chvíli, kdy kvůli ní přestáváme vnímat sami sebe.

Proč často upřednostňujeme pocity druhých před svými?

Někteří lidé se v dětství mohou naučit své vlastní pocity méně vnímat nebo je upozadit. Může to být jeden ze způsobů, jak se přizpůsobit prostředí, ve kterém vyrůstají, a zvládnout to, co se v jejich životě děje. Postupně se pak může stát, že člověk velmi dobře vnímá, co se děje u ostatních, ale mnohem hůře poznává, co se děje uvnitř něho samotného. A může to vypadat například takto:

„Všichni chtějí jet na hory, tak já pojedu taky."
„Všichni jsou nadšení, tak bych měl/a být nadšený/á taky."
„Všichni si myslí, že je to dobrý nápad, tak to asi bude dobrý nápad."

Člověk se přirozeně naladí na skupinu. A teprve později, když je sám, může zjistit, že jeho vlastní pocit byl úplně jiný.

Někdy je těžké poznat, co cítíme, i když jsme sami

Možná by se mohlo zdát, že když člověk zůstane sám, bude pro něj jednodušší zjistit, co vlastně cítí. Někdy je to ale právě naopak. Pokud jsme dlouho zvyklí orientovat se především podle druhých, může být chvíle o samotě překvapivě prázdná:

Najednou tu nejsou žádní lidé, na které bychom se mohli naladit.
Nikdo nic nechce. Nikdo nic neříká.
Nikdo nám neukazuje, jak se máme cítit.

A tak si možná uvědomíte: „Já vlastně vůbec nevím, jak mi je." Někdy pak můžete stát u ledničky a začít jíst, aniž byste věděli proč. Můžete bezmyšlenkovitě scrollovat na telefonu. Něco nakupovat. Něco dělat. Ne proto, že byste byli slabí nebo neměli dost vůle. Možná jen nějaký váš pocit nebo potřeba zůstala dlouho nepojmenovaná. A někdy může být obtížné rozlišit, jestli právě reagujete na emoci, únavu, nudu, zvyk nebo skutečný hlad.

Jak najít cestu sám k sobě?

Nemusíte hned rozumět všem svým emocím. Nemusíte umět přesně říct, proč se cítíte tak, jak se cítíte. Můžete začít jednou jednoduchou otázkou: „Jak mi je právě teď?" Možná nejdříve nebudete vědět. Tak můžete chvíli počkat. A pak si třeba všimnete:

„Jsem unavený/á."
„Je mi smutno."
„Jsem podrážděný/á."
„Cítím napětí v těle."
„Něco mě tlačí."
„Nevím, co potřebuji."

I to je v pořádku. A pokud například zjistíte, že cítíte smutek, můžete se zkusit zeptat: „Co se ve mně děje?" Možná si vzpomenete, že vám včera někdo něco řekl. Možná vás to zasáhlo víc, než jste si v tu chvíli připustili. A najednou si můžete říct: „Aha. Já jsem vlastně smutný/á z toho, co mi včera řekl."

Nemusíte svůj smutek hned odstraňovat. Nemusíte ho analyzovat. Nemusíte si říkat, že byste se tak přece neměli cítit. Můžete jen uznat: „Ano. Tohle teď cítím." A někdy už samotné pojmenování přinese úlevu. Můžete chvíli se svým pocitem být. A postupně si všimnout, že se v těle něco mění. Napětí trochu povolí. Smutek se může začít proměňovat. Přichází větší klid.

Co potřebuji, když vím, jak se cítím?

Neznamená to, že pojmenování vždy všechno vyřeší nebo že každý pocit okamžitě zmizí. Může nám ale pomoci lépe porozumět tomu, co se v nás děje, a najít další krok, kterým může být otázka: „A co teď potřebuji?"

Možná potřebuji odpočinek.
Možná potřebuji někomu zavolat.
Možná potřebuji být chvíli sám/sama.
Možná potřebuji něco říct.
Možná potřebuji jít ven.
Možná potřebuji jíst.

A možná zjistím, že jsem vlastně nechtěl/a jíst. Jen jsem byl/a smutný/á, unavený/á nebo naštvaný/á. Když začnete své pocity postupně rozpoznávat, můžete si začít všímat i svých potřeb. A právě tam se pomalu vracíte sami k sobě.

Po trénování o samotě přichází trénink mezi lidmi

Když se začnete lépe orientovat sami v sobě, můžete postupně trénovat i situace s druhými lidmi. Řekněme, že se například ve skupině o něčem diskutuje. Všichni mají svůj názor a rychle se na něčem shodnou. A já možná cítím, že s tím úplně nesouhlasím. Nebo ještě nevím, co si vlastně myslím. Nebo potřebuji více času.

Místo automatického „Ano, jasně, to je v pohodě" si můžu dovolit říct:

„Potřebuji si to ještě promyslet."
„Teď ještě nevím, jak to mám."
„Mám na to trochu jiný pohled."
„Potřebuji více času na odpověď."
nebo třeba „S tím v zásadě souhlasím, ale potřeboval/a bych, abych měl/a během víkendu i chvíli sám/sama pro sebe."

To může být velmi důležitý rozdíl. Neznamená to, že musíte jít proti ostatním. Nemusíte být vždycky jiní. Nemusíte se za každou cenu vymezovat. Jde spíš o to, abyste věděli, jestli s ostatními souhlasíte opravdu vy, nebo jestli jen automaticky souhlasíte proto, že souhlasí oni.

Učte se postupně naslouchat sami sobě

Pokud jste desítky let žili způsobem, kdy jste se především přizpůsobovali okolí, nemusíte to změnit během jednoho dne. Je to spíše postupný trénink. Někdy se vám podaří zastavit a uvědomit si: „Počkej. Co vlastně chci já?" A jindy zase automaticky kývnete a až později zjistíte, že jste vlastně chtěli něco jiného. I to je v pořádku.

Můžete si říct: „Dobře. Tentokrát jsem to nepoznal/a. Příště to zkusím znovu." A když se vám podaří svůj pocit zachytit, můžete se naopak laskavě ocenit:

„Ano. Tentokrát jsem si všiml/a, co cítím."
„Řekl/a jsem, co potřebuji."
„Postavil/a jsem se za sebe."

To je velká věc. Někdy se v terapii setkávám s lidmi, kteří například něco odsouhlasí a až později zjistí, že to vlastně vůbec nechtěli. I to může být důležitá informace. Neznamená to, že už se nedá nic dělat. Můžete se k tomu vrátit. Můžete říct: „Když jsem nad tím přemýšlel/a, uvědomil/a jsem si, že mi to vlastně nevyhovuje." A příště už možná dokážeme svůj pocit zachytit o něco dříve.

Malé kroky zpátky k sobě

Začít se znovu napojovat na sebe nemusí znamenat velké životní změny. Může to být malý okamžik během dne. Zastavit se. Nadechnout se. A zeptat se:

„Co teď cítím?"
„Co potřebuji?"
„Je to opravdu moje?"

A pokud odpověď neznáte, i to je odpověď. Nemusíte mít všechno hned vyřešené. Můžete k sobě být laskaví. Možná jste se dlouho učili přežít tím, že jste se dobře přizpůsobovali druhým. A teď se pomalu učíte něco nového. Učíte se vnímat sami sebe. Učíte se rozpoznávat své pocity. Učíte se rozlišovat, co patří druhým a co patří vám. A postupně se možná začínáte vracet domů. Sami k sobě.