Co je porucha osobnosti? A kdy se jedná jen o odlišnou povahu?

Pojem porucha osobnosti dnes zaznívá častěji než kdy dříve. Objevuje se v médiích, na sociálních sítích i v běžných rozhovorech. Někdy se o ní mluví v souvislosti s náročným partnerským vztahem, jindy při konfliktech na pracovišti nebo v rodině. Ne každá odlišnost je ale ve skutečnosti poruchou osobnosti. Co je to tedy opravdu porucha osobnosti a kdy se jedná o výrazný osobnostní rys?

Každý člověk má osobnost a každá osobnost je jiná

Osobnost můžeme chápat jako relativně stabilní způsob, jak člověk přemýšlí o sobě i o druhých, prožívá emoce, rozhoduje se a navazuje vztahy. I když se v průběhu života dále vyvíjí, její základní rysy bývají od rané dospělosti poměrně stabilní.

Nevzniká v jediném okamžiku, ani ji neurčuje pouze genetická výbava nebo výchova. Postupně se utváří na základě vrozených temperamentových předpokladů, zkušeností z raných vztahů, životních událostí i způsobů, jak jsme se naučili zvládat emoce, stres nebo mezilidské konflikty.

Současné přístupy k teorii osobnosti vycházejí z předpokladu, že osobnost není jen soubor vlastností, ale způsob, jakým člověk dlouhodobě interpretuje sebe, druhé lidi i svět kolem sebe. Stejná situace proto může mít pro dva lidi zcela odlišný význam. Představme si dva kolegy, kteří po poradě dostanou stejnou zpětnou vazbu:

„Myslím, že by se prezentace dala ještě trochu dopracovat."

První ji bere jako běžnou součást práce. Přemýšlí, co může příště udělat lépe, a druhý den přichází s upravenou verzí. Druhý odchází s pocitem, že selhal. Večer si rozhovor opakovaně přehrává v hlavě, přemýšlí, jestli není neschopný, a druhý den se vedoucímu raději vyhýbá.

Ani jedna z těchto reakcí sama o sobě nevypovídá o poruše osobnosti. Ukazuje pouze, že lidé mají odlišnou citlivost, zkušenosti i způsoby, jak interpretují stejné události.

Osobnostní rys není diagnóza

V běžném životě často používáme výroky jako: „Je perfekcionista." „Je hodně uzavřený." „Je impulzivní." nebo „Všechno si bere osobně." Psychologie podobné charakteristiky označuje jako osobnostní rysy. Představují přirozené rozdíly mezi lidmi a samy o sobě nejsou známkou psychické poruchy. Osobnostní rysy se mohou projevovat velmi různě. Například:

• někdo potřebuje více času, než začne druhým důvěřovat,

• někdo se rozhoduje spontánně a nerad plánuje,

• někdo je velmi citlivý na kritiku,

• jiný dává přednost samotě před velkou společností,

• někdo potřebuje mít věci pod kontrolou, zatímco jiný se lépe cítí v otevřených a méně strukturovaných situacích.

Tyto rozdíly jsou přirozenou součástí lidské rozmanitosti. Stejně tak neplatí, že každý perfekcionista trpí poruchou osobnosti nebo že každý introvert má psychické obtíže. Mnohé osobnostní rysy mohou být v některých situacích výhodou a v jiných představovat určitou nevýhodu. Samy o sobě ale nevypovídají o tom, že je s osobností člověka něco v nepořádku.

Jak se liší osobnostní rysy od poruchy osobnosti?

Rozdíl mezi osobnostním rysem a poruchou osobnosti nespočívá pouze v intenzitě jednotlivých projevů. Rozhodující je především to, zda jde o dlouhodobý a nepružný způsob fungování, který se opakovaně objevuje v různých životních situacích a významně ovlivňuje vztahy, práci nebo další oblasti života.

Většina lidí dokáže své reakce alespoň do určité míry přizpůsobovat okolnostem. Jinak se chováme doma, jinak v práci nebo mezi přáteli. Přestože máme své typické způsoby reagování, obvykle jsme schopni je podle situace měnit a hledat nové způsoby, jak náročné situace zvládat.

Porucha osobnosti proto nepředstavuje pouze krajní stupeň některého běžného osobnostního rysu. Ani velmi výrazný perfekcionismus, citlivost nebo impulzivita samy o sobě diagnózu nevytvářejí. Rozhodující je celkový způsob fungování osobnosti a to, jak dlouhodobě ovlivňuje vztahy, práci i každodenní život člověka.

Kdy už mluvíme o poruše osobnosti?

Přestože jsou lidé od přírody velmi rozdílní, existují situace, kdy už nejde pouze o individuální odlišnost. Některé způsoby prožívání, uvažování nebo navazování vztahů mohou být natolik výrazné a dlouhodobé, že člověku významně komplikují život. Současné odborné přístupy neposuzují jednotlivé projevy izolovaně. Mnohem důležitější je dlouhodobý obraz fungování člověka:

• jak vnímá sám sebe,

• jak rozumí druhým lidem,

• jak zvládá emoce,

• jak reaguje na zátěž,

• jak navazuje a udržuje vztahy,

• zda se stejné obtíže opakují napříč různými oblastmi života.

Typické je, že jde o dlouhodobý způsob fungování, který se zpravidla začíná utvářet už v dospívání nebo rané dospělosti, i když v této době nemusí být ještě rozpoznán ani diagnostikován. Tyto obtíže přetrvávají v čase a opakovaně vedou ke stejným problémům v různých oblastech života.

Příklad z praxe: Příběh Jany

Jana během posledních deseti let vystřídala šest zaměstnání. Pokaždé odcházela s pocitem, že ji kolegové odmítají nebo že proti ní vedoucí něco mají. Když se s odstupem času o jednotlivých zaměstnáních vypráví, příběhy se téměř neliší. Nejprve přichází nadšení, potom nejistota, postupně narůstající přesvědčení, že ji ostatní nemají rádi, a nakonec odchod.

Každý z nás se někdy v práci necítí dobře. Pokud se ale stejný vzorec opakuje v různých zaměstnáních, vztazích nebo sociálních situacích po mnoho let, může jít o něco hlubšího než o nepříznivou shodu okolností.

Příklad z praxe: Příběh Petra

Petr touží po blízkém partnerském vztahu. Když se s někým seznámí, velmi rychle se citově připoutá. Jakmile partnerka několik hodin neodpovídá na zprávu, začíná přemýšlet, jestli udělal chybu, jestli ho nechce opustit nebo jestli si našla někoho jiného. Když se partnerka ozve, na chvíli se uklidní. Při další nejistotě se ale celý scénář opakuje znovu.

Nejde o samotný strach z odmítnutí. Rozhodující je, že podobný způsob prožívání provází člověka dlouhodobě a opakovaně ovlivňuje jeho vztahy.

Když náročné období připomíná poruchu osobnosti

Každý člověk se může v určité etapě života chovat jinak, než je pro něj obvyklé. Dlouhodobý stres, vyhoření, rozchod, ztráta blízkého člověka, vážné onemocnění nebo jiná významná životní změna mohou výrazně ovlivnit způsob, jakým prožíváme emoce, přemýšlíme o sobě i o druhých nebo reagujeme na běžné situace.

Člověk, který byl dříve společenský, se může stáhnout do sebe. Ten, kdo běžně zvládal kritiku bez větších obtíží, může být najednou mnohem citlivější. Někdo začne více kontrolovat své okolí, jiný se stane podrážděnějším nebo nedůvěřivějším. Takové změny mohou být nápadné, ale samy o sobě ještě neznamenají poruchu osobnosti.

Podobné projevy mohou souviset také s jinými psychickými nebo zdravotními obtížemi, například s následky traumatu, úzkostnými poruchami, poruchami nálady, ADHD, poruchou autistického spektra, užíváním návykových látek nebo některými tělesnými onemocněními. Právě proto nelze poruchu osobnosti posuzovat pouze podle jednotlivých projevů chování, ale vždy je potřeba zohlednit širší souvislosti a odborné vyšetření.

Příklad z praxe: Příběh Marie

Marie po nečekaném úmrtí partnera přestala vyhledávat společnost, byla podrážděná a své okolí téměř nepoznávala. Přátelé měli pocit, že se „úplně změnila". Během dalších měsíců ale postupně znovu navázala kontakty, vrátila se do práce a začala fungovat podobně jako dříve.

V tomto případě nešlo o poruchu osobnosti, ale o přirozenou reakci na mimořádně náročnou životní situaci.

Příklad z praxe: Příběh Tomáše

Tomáš se dlouhodobě vyhýbá pracovním poradám. Ne proto, že by svou práci nezvládal. Má silné přesvědčení, že každá chyba povede k odmítnutí nebo zesměšnění. Přestože od kolegů opakovaně dostává pozitivní zpětnou vazbu, jeho očekávání se nemění a postupně omezuje jeho profesní růst i pracovní vztahy.

Na první pohled může působit podobně jako člověk, který si po nepříjemné zkušenosti přestal věřit. Rozdíl spočívá v tom, že jeho způsob prožívání je dlouhodobý, opakuje se v různých situacích a významně ovlivňuje každodenní fungování.

Právě časový průběh, opakování obtíží a jejich dopad na život patří mezi nejdůležitější vodítka při posuzování osobnosti.

Uvedené příklady slouží pouze jako ilustrace určitých způsobů prožívání a chování. Samy o sobě neumožňují stanovit diagnózu, protože podobné obtíže mohou souviset s řadou jiných psychických potíží, životních zkušeností nebo aktuální životní situací. Při odborném posouzení je vždy nezbytné zohlednit širší souvislosti a vývoj obtíží v čase.

Jak se pohled na poruchy osobnosti změnil?

Ještě před několika lety se poruchy osobnosti popisovaly především prostřednictvím jednotlivých diagnóz. Člověk měl, nebo neměl konkrétní poruchu osobnosti. Současné pojetí je v mnoha ohledech odlišné.

Novější klasifikace Světové zdravotnické organizace MKN-11 přináší odlišný pohled na poruchy osobnosti. Namísto zařazení člověka do konkrétní diagnostické kategorie se zaměřuje především na celkové fungování osobnosti, posouzení závažnosti obtíží a podle potřeby také na popis nejvýraznějších osobnostních rysů. V praxi to znamená, že se hodnotí především:

• jak člověk rozumí sám sobě,

• jak navazuje a udržuje vztahy,

• jak zvládá emoce,

• nakolik jsou jeho způsoby reagování pružné,

• jak výrazně obtíže ovlivňují běžný život.

Tento přístup lépe odpovídá tomu, co ukazují současné výzkumy, tedy že lidskou osobnost nejde vždy přesně rozdělit do několika oddělených „škatulek".

Nejčastější mýty spojené s poruchou osobnosti

Přestože se o poruchách osobnosti mluví stále častěji, kolem tohoto tématu přetrvává řada nepřesností.

Perfekcionismus není porucha osobnosti: Stejně jako vysoká svědomitost nebo potřeba pořádku může být pro člověka někdy náročná, sama o sobě však nepředstavuje psychickou poruchu.

Vysoká citlivost není porucha osobnosti: Někteří lidé intenzivněji prožívají emoce, silněji reagují na podněty nebo potřebují více času na jejich zpracování. Tyto individuální rozdíly (rysy osobnosti) jsou součástí lidské rozmanitosti a samy o sobě neznamenají duševní onemocnění.

Výrazné výkyvy emocí samy o sobě neznamenají poruchu osobnosti: Každý člověk může v některých obdobích života prožívat emoce intenzivněji nebo mít větší potíže s jejich regulací. O poruše osobnosti je možné uvažovat teprve tehdy, pokud jsou podobné obtíže dlouhodobé, objevují se napříč různými situacemi a představují stabilní způsob fungování.

Konfliktní nebo necitlivé chování samo o sobě neznamená poruchu osobnosti: Každý člověk se může někdy zachovat způsobem, který druhým ublíží nebo naruší vztahy. Stejně tak lidé s poruchou osobnosti nemusí být vůči svému okolí agresivní, manipulativní ani konfliktní. Lidské chování ovlivňuje řada biologických, psychologických i sociálních faktorů a jednoduché závěry bývají zavádějící.

Na poruchy osobnosti je nutné nahlížet komplexně

Proto je dobré být při posuzování poruch osobnosti opatrný a nevyvozovat závěry pouze na základě několika nápadných vlastností nebo jednorázového chování. Samotná přítomnost určitého osobnostního rysu ještě neznamená poruchu osobnosti.

Rozhodující je kombinace několika faktorů – dlouhodobého trvání obtíží, jejich nepružnosti, opakovaného výskytu napříč různými oblastmi života a jejich významného dopadu na každodenní fungování člověka.

Teprve komplexní psychologické nebo psychiatrické vyšetření umožňuje poruchu osobnosti odlišit od jiných možných příčin obtíží a dospět k podloženému diagnostickému závěru. Odborník proto při posuzování vždy zohledňuje širší souvislosti, vývoj osobnosti v čase i fungování člověka v různých životních situacích.

Je možné změnit osobnostní rysy?

I když základní rysy osobnosti bývají poměrně stabilní v čase, neznamená to, že je člověk navždy odsouzen opakovat stejné vzorce chování. Současné výzkumy ukazují, že psychoterapie může významně přispět ke změně způsobu, jakým člověk rozumí sám sobě, zvládá emoce nebo navazuje vztahy.

Cílem není změnit temperament ani základní charakteristiky osobnosti, ale podpořit lepší regulaci emocí, stabilnější vztahy, realističtější sebepojetí, schopnost reflektovat vlastní reakce a hledat účinnější způsoby zvládání náročných situací. Díky tomu může člověk postupně rozšiřovat své možnosti reagování a zmírňovat dopad dlouhodobě nefunkčních vzorců na svůj každodenní život.

Závěrem: Porozumění je prvním krokem ke změně

Možná nejdůležitější je uvědomit si, že za každou osobností stojí jedinečný životní příběh. Způsob, jakým člověk přemýšlí, prožívá nebo navazuje vztahy, se utváří působením biologických dispozic, temperamentu, vztahových zkušeností i širšího prostředí.

Některé dlouhodobé vzorce mohou vznikat jako způsoby, jak se vyrovnat s náročnými životními zkušenostmi, nejde ale o univerzální vysvětlení. Porozumění těmto souvislostem není cílem samo o sobě.

Zároveň je důležité připomenout, že snaha porozumět příčinám určitého způsobu fungování neznamená omlouvat jeho důsledky. Některé projevy mohou být pro partnery, děti, rodinu nebo kolegy velmi zatěžující a každý má právo chránit své vlastní hranice. Porozumění a odpovědnost proto mohou existovat vedle sebe.

Teprve když pochopíme, jak naše způsoby prožívání a chování vznikaly, můžeme je začít vědomě měnit. A právě schopnost postupně rozšiřovat své způsoby prožívání, myšlení a jednání patří k nejdůležitějším cílům psychoterapie i k cestám k psychické pohodě.