Kvalitativní analýza využívání psychoterapeutických služeb

Velikost vzorku: 20  individuálních rozhovorů

Sběr dat: 1.7  - 15.7.2020

Zprávu vypracoval: Pavel Pařízek

Cil výzkumu: Ve výzkumu jsme mapovali překážky vstupu do terapeutické péče, proces výběru terapeuta, znalost mezi odbornými rolemi psychiatra, psychologa a psychoterapeuta, důvody přerušení terapie a zkušenosti s online terapií během Covidu.

Psychika je až na druhém místě

Z rozhovorů bylo poznat, že psychika nemá prioritu. Psychické problémy nejsou vnímány jako závažné problémy a jsou něčím,  co může počkat;na terapii se chodí až při těžkých či dlouhodobých potížích. Narozdíl od nemocí těla se těžko rozpoznává, kdy je stav nepohody natolik výrazný, že si zaslouží péči odborníka. Schází pomyslný teploměr pro duši. Psychické problémy jsou vnímané zejména jako překážka  v normálním fungování.

“Já bych tam šel v momentě, kdybych kolaboval.”

“Sebepoškozování by pro mě byla červená kontrolka.”

Probandi také zmiňovali vlastní předsudky, které překonávali při vstupu do terapie. Nejsilnější z nich byly pocit selhání, protože si nedokázali pomoci sami, představa, že terapie je pouze pro blázny, pouhé mluvení nikomu přece nemůže pomoci a pocit, že jejich problm je natolik banální, že by s ním terapeuta zatěžovali.

Samotné navštěvování terapeuta je vnímáno spíše jako soukromá věc, vědí o tom většinou pouze nejbližší, je to něco, o čem se veřejně z vlastní iniciativy nemluví. Nicméně v mladší generaci a ve větších městech se zdá, že lidé velmi obecně sdílí i toto téma, např. při doporučení terapeuta.  

Výběr terapeuta klienti outsourcují

Výběru terapeuta popisovali respondenti jako složitý proces, což naznačuje, že se jedná o významnou  bariéru vstupu do terapeutických služeb. Rozhodovací proces vstoupit či nevstoupit do terapie byl popisován jako zdlouhavý a náročný a nákupní proces to klientům dále stěžuje. Klienti reportovali, že z nákupního procesu měli tendenci snadno vypadnout.

Náš dojem, proč je rozhodování o terapeutovi tak náročné, je hlavně obecná nízká informovat populace o terapii jako takové a vnitřní psychologické mechanismy klienta (např. míra ochoty přiznat si problém). Z informací o psychoterapií schází především jasná definice, co to umí a co ne.

“No já jsem o tom neměla moc informace, tak mě to vedlo k tomu, že jsem se musela spoléhat na doporučení.”
“Trvalo mi to docela dlouho…. čeho jsem se vlastně bála?... no že asi když za tím s tím terapeutem přijdu, tak mi řekne, že je to fakt problém.”

Nízká informovanost a další faktory stojí za tím, že klienti tento proces většinou outsourcují na jiné, klientsko-terapeutický trh je založený na doporučování.

V absolutní většině případů se klienti dostali ke svému terapeutovi přes doporučení. Nejdříve se ptají na reference svých známých, o kterých vědí, že byli v terapeutických službách či k nim mají blízko. Následně si doporučení prověřují na internetu. Z prověření chtějí získat dojem, jak je jim člověk sympatický. To zjišťují především na základě fotky. Klienti si velmi kvituji možnost vidět terapeuta “v pohybu”. Chtějí slyšet jeho hlas nebo vidět jak mluví na videu. Domníváme se, že to dělají na základě odhadu somatického vzorce a proto intuitivně mluví o potřebě vidět terapeuta “v pohybu”. Snaží se odhadnout jestli si budou sedět. Klienti prověřují i reference o dalších klientů například hodnocení na portále ZnámýLékař, ale k možné manipulaci s hodnocením na internetu staví s jistou distancí. Jeho validu berou pouze při silné převaze negativních ohlasů.

“Pokud je to hodnocení hodně mimo… tak už to o něčem mluví...”

Klienty při výběru primárně nezajímá jaké má terapeut školy, ale jaký je to člověk. Rádi by byli, aby terapeut i na svých stránkách uváděli, k čemu mají blízko, třeba koníčky, a ocenili by audiovizuální záznamy, např. z rozhovorů, pro lepší odhad sympatií. Probandi intitutivně vnímají, že za úspěchem terapie stojí vztah. Tento vztah se snaží zajistit tím, že jím je terapeut sympatický a aby se hodili oni k terapeutovi. Na to právě používají doporučení.

 “Ten člověk zná mě a zná taky toho terapeuta, tak ví, co jsme za lidi a jestli se k sobě hodíme.”

Ne nadarmo se kolem tohoto mechanismu vyskytovaly asociace na seznamky jako takové. Z hlediska míry studu, které se na našem trhu vyskytuje nám přijde i trefné přirovnání k prostituci.

“No ono je to trochu vlastně jako na Tinderu.”

Větší zacílení na konkrétní psychoterapeutické školy se objevovalo u klientů, kteří měli zkušenost s více terapeuty, zejména pokud předchozí terapie vnímali jako neúčinné. V takovém případě měli větší potřebu přesněji definovat, co potřebují a jaké metody jim lépe pomohou.

Zajímavé bylo srovnání nákupního procesu u OSVČ terapeutů a terapeutů na pojišťovnu. O terapii na pojišťovnu existuje více neznámých, klienti moc neví, jak se k ní dostat (“Potřebuji žádanku od lékaře?”) a taky mají (oprávněnou) představu, že k takovému terapeutovi je velmi složité se dostat kvůli kapacitě.

Jako hlavní rozhodující faktory se při výběru v našem vzorku vyprofilovalo, pohlaví a věk (osobní sympatie) lokace a téma problému. Pokud klienti při výběru uváděli jako faktor pohlaví, tak uváděli i často proč. Ženy vnímají jako více zaměřené na emoce a muže jako přímé a věcné a rozhodovali se podle toho, co si mysleli, že k řešení svého problému potřebují.

“Já potřebuji posadit na zem a nebo aby se mnou někdo soucitil, proto potřebuji muže.”

Probandi, kteří terapeutické služby nikdy nevyužili, většinově hovořili o tom, že by se k terapeutovi také dostávali skrz doporučení, které by si následně prověřovali. V případě, že by nemohli využít doporučení, hledali by přímo v googlu. Napsali by keyword typu: “Psychologická pomoc Praha”  a hledali by terapeuty ve své blízkosti. Faktory vyhledávání byly stejné jako u probandů, co již mají zkušenost s terapeutickou službou: gender, lokace, problém.

Nízké povědomí o tom kdo je to terapeut

Ve vzorku existoval nízký stupeň rozlišování mezi jednotlivými profesemi psychiatr, psycholog a psychoterapeut. Z výpovědí bylo znát, že většinou jednotlivé definice slyšeli, ale buď to již zapomněli či tomu pořádně nerozuměli. Ve výsledku si populace uvědomuje rozdíly pouze mlhavě. Nejčastější klíč, který používali pro orientaci v rolích, byla závažnost problémů. Tedy že k psychiatrovi například jdete, když už je fakt problém a dostanete léky. Psychiatr byla také role, které byla pro respondenty nejsrozumitelnější: “To je lékař, ten Vám dá léky.”  Druhý byl psycholog, který byl definován jako ten kdo řeší problémy a má akademické vzdělání. Nejméně byla jasná role psychoterapeuta, kde nejčastější asociace byla, že s lidmi mluví a může s nimi jít do hloubky.
Slovo psychoterapie či psychoterapeut bylo respondentům známé, již ho slyšeli, ale konkrétní význam jim unikal. Stejný fenomén jsme zaznamenali u vnímání jednotlivých psychoterapeutických škol. Slova jako “Psychoanalýza, KBT atd..” jsou poměrně známá, ale nikdo si pod nimi nedokáže představit nic konkrétního.

Když se klient nevrátí po čase ke stejnému terapeutovi, neznamená, že s ním byl nespokojený

Klienti, kteří měli více terapeutů, často hovořili o tom, že mají terapeuty vázány na určitou problémovou část svého života. Každého terapeuta vnímali jako průvodce konkrétním problémem. Pokud se znovu nevraceli do terapie ke stejnému terapeutovi nebylo by to proto, že by s ním byli nespokojeni, ale vnímali potřebu někoho jiného na nový typ problému. 

Pokud měl klient měl pocit, že jim terapeut vysloveně nesednul, tak měla terapie krátké trvání v jednotkách sezení až měsíců. Z hodnocení bývalých terapií bylo nicméně zřetelné, že u klientů existují určité problémy s terapií, o kterých s terapeutem nemluví, a mohou mít za následek přerušení terapie.

“Terapeut mi na prvním sezení řekl, že jsem roztomilá, tak už jsem k němu nešla.”

“Měla jsem pocit, že trochu moc hodnotí můj vztah s mužem.”

Covid znamenal celkovou změnů postojů k online světu

Velká část klientů díky Covidu změnila své postoje k online terapii. Zatímco dříve existovala nedůvěra vůči této formě terapie, díky nucenému přechodu do online světa zjistili, že se tak dá velice dobře pracovat.

“Onlinem jsem byla příjemně překvapena, je mi líto, že už to dále nejde na pojišťovnu.”

Zaznamenali jsme i preference distanční formy terapie a to především po telefonu či online s vypnutou kamerou. To, jestli se na klienti někdo dívá či nedívá, se zdálo pro jejich komfort rozhodující.

“Zjistila jsem, že se tady mnohem lépe uvolním, protože na mě nikdo nekouká.”

Z dalších výhod byla oceňována flexibilita, pohodlnost vlastního domova a efektivita v rámci šetření časem.

“....nemusím nikam jezdit.”

V  rámci bariér vstupu do online terapie jsme identifikovali především nemožnost zařídit si bezpečí v domácím prostoru a pocit, že to není ono.

Online terapie se díky Covidu ustálila jako další legitimní nástroj terapie. PostCovidové postoje se u klientů liší od jasné preference klasického kontaktu až po preferování distančních forem. Nicméně u preference distančních forem si v dlouhodobých terapii představují smíšený model potkávání se (“Občas bych se chtěl vidět naživo”).