Recenze: Já a obranné mechanismy (Anna Freud)
Jaké máme nevědomé obranné mechanismy?
Anna Freudová je jméno, jenž si řada čtenářů spojí spíše s jejím otcem a zakladatelem psychoanalýzy, Sigmundem Freudem. Jablko opravdu nespadlo daleko od stromu a Anna Freudová skutečně navázala na tradiční učení svého otce, jemuž v dětství byla i subjektem pro jeho analýzu. Psychoanalýza je jedním ze základních proudů psychologie a dodnes má své místo i v psychoterapii a psychologickém poradenství. Jedná se o směr, který se vymezil vůči behaviorálním vědám, tedy studiu chování, a obrátil pozornost k nevědomým složkám lidské psychiky, s důrazem na pudovou schránku osobnosti. Anna Freudová se ve svém profesním životě zaměřila především na nevědomé obranné mechanismy, které jsou také předmětem této knihy.
Originální verze Já a obranné mechanismy pochází z 30. let 20. století, čemuž odpovídá větná struktura a lingvistika v textu. Nenechte se však prvním dojmem odradit, jedná se totiž o jeden ze základních pilířů psychoanalytické teorie, a stojí za to věnovat pozornost tomuto původnímu pramenu. Kniha je rozdělena do čtyř částí. Nejprve autorka seznamuje čtenáře s obecnou teorií obranných mechanismů a objasňuje výchozí terminologii. V následujících kapitolách již podrobněji rozebírá jednotlivé způsoby obrany a zajímavě je propojuje s výskytem specifických neuróz, jež mají základ právě ve lpění na určitém nevědomém mechanismu obrany. Speciální pozornost je věnována vytěsnění jakožto nejúčinnějšímu, avšak i nejnebezpečnějšímu obrannému způsobu.
Text je doplněn řadou kazuistik z dětské klinické praxe, na kterých Freudová ilustruje problematiku obranných mechanismů. Pro čtenáře, kteří nejsou příliš zběhlí v psychoanalytických termínech může být četba náročná, avšak právě příklady z praxe mohou napomoci k pochopení teorie. Text je rozhodně nadčasovým přínosem pro ego-psychologii, neboť dochází k přesunu zájmu od Ono k Já. Oceňuji snahu komplexního vysvětlení osobnosti a vyvrácení jednostranných přístupů, které se věnují pouze perspektivě Ono, jak můžeme znát například z textů již zmiňovaného Sigmunda Freuda. Vypíchla bych poslední kapitolu o obranných mechanismech v adolescenci, jenž byla nejvíce stravitelná a pro mě osobně zajímavá. Závěrem tedy doporučuji všem se zájmem o psychoanalýzu, avšak s předchozí znalostí členění osobnosti na složky Id, Ego a Superego. Věřím, že knížka patří do knihovničky každého psychologa.
