Co je to respektující výchova a proč rozděluje společnost?
O respektující výchově na internetu stále koluje řada mýtů. Jedním z nejrozšířenějších je, že respektující výchova znamená, že dítě nemá žádné hranice a může si dělat cokoliv, co se mu zlíbí. Jak to ale ve skutečnosti je? Co přesně si představit pod pojmem respektující výchova a proč je stále častou příčinou generačních střetů?
Respekt k dětem vyvolává rozporuplné pocity
Možná si taky vybavíte nedávnou událost, která rezonovala sociálními sítěmi – žena vlepila facku cizímu dítěti, které jí vběhlo do cesty. Podobné situace vždy vyvolávají bouřlivé emoce a obvykle společnost polarizují v otázkách výchovy. Na jedné straně stojí generace, která přežila fyzické tresty a jejich dopady intenzivně bagatelizuje, a na straně druhé rodiče, kteří prosazují výchovu založenou na komunikaci a empatii.
Pojďme si tuto situaci představit opačně – co kdyby dítě fyzicky napadlo dospělou ženu? Jaké emoce by to asi vyvolalo? Jaká témata by se otevřela? A jak by se k tomu stavěla většinová společnost? Jak to hýbe s vámi?
Asi se všichni shodneme na tom, že fyzické napadení v naší společnosti zažívat nechceme. Chceme se sami cítit v bezpečí a respektovat právo na bezpečí každého člověka. Chceme ho respektovat jako lidskou bytost. Respekt je tedy v našem životě klíčový. A přesto proti sobě respektující výchova staví generace.
Odlišný pohled na fyziologické a psychologické potřeby dětí
Po narození miminka je obvykle každému jasné, že se kolem něj bude točit svět. Respektujeme, když je unavené, že potřebuje přebalit právě teď, a že je třeba ho i v noci pravidelně krmit. Postupně dítě socializujeme, ukazujeme mu, jak svět a společnost fungují a jaká mají pravidla. Chceme, aby si postupně našlo své místo v rodinném mikrosvětě a následně i ve světě venku. Aby se naučilo respektovat druhé, ale i sebe samotné. Na respektování fyziologických potřeb dítěte se obvykle mezigeneračně shodneme.
Co ale potřeby psychologické? Fyzický kontakt, chování, houpání nebo kojení jen tak – pro uklidnění, ne kvůli hladu? Právě tady často dochází k prvnímu generačnímu střetu. Maminky dostávají spoustu nevyžádaných rad, často od svých rodičů. S batolecím věkem pak přicházejí první krůčky k osamostatnění a s nimi i první narážení na hranice. Objevují se silné emoce, výbuchy, vzdory. A nastává otázka: mám respektovat, že dítě zrovna nezvládá svoje pocity, nebo ho podle rad babičky radši „okřiknout“ a potlačit, co cítí? Kdo má tedy pravdu a jaké jsou důsledky respektující výchovy? Pojďme se na její principy podívat blíž.
Základní principy respektující výchovy
Respektující výchova vychází z jednoduché myšlenky – že každá potřeba dítěte si zaslouží naši pozornost. Díváme se na něj jako na plnohodnotného člověka, který má své vlastní pocity, potřeby i názory. Když k němu takto přistupujeme, dáváme mu najevo, že jeho prožívání bereme vážně. Snažíme se být empatičtí, hledáme společnou dohodu, dáváme prostor pro samostatnost – v rámci jasných a bezpečných hranic. Dítě vnímáme jako partnera v komunikaci a tam, kde to jde, spolu hledáme řešení, která dávají smysl oběma stranám.
Možná právě odtud pramení obavy prarodičů – že dítě bude rozmazlené, nebude znát hranice, nebude respektovat autoritu. A rodiče se pak snaží stát si za svým a připadají si jako na bitevním poli. Co kdybychom se i na tento mezigenerační střet podívali s respektem a empatií? Co kdybychom se prostě zeptali, čeho se druhá strana bojí? Možná zjistíme, že výchova v době našich rodičů vypadala jinak, protože tehdejší svět byl jiný. Že určitá společenská poslušnost přinášela bezpečí. Nebo možná, že babička chce svou dceru trochu ochránit před únavou a vyčerpáním, které rodičovství přináší.
Zkuste tedy komunikaci a respekt prosazovat nejen směrem k dítěti, ale i směrem k celé rodině. Může to pro všechny být sbližující. A především je to součást respektující výchovy, protože se lidé učí pozorováním. S respektem a empatií máme přistupovat nejen ke svým nejbližším, ale i k sobě samým.
Respektující výchova není výchova bez hranic
V otázkách výchovy se obvykle pozornost upírá na vztah k dítěti, ale vztah je přece obousměrný. Já respektuji tebe, ty respektuješ mě. Když narazíš na moji hranici nebo na hranici toho, co je společensky přijatelné, zastavím tě a ukážu ti cestu. S laskavostí a respektem, ale pevně. Každý z nás potřebuje mít ve světě nějaký řád a vědět, co platí a co ne. Přináší nám to bezpečí a klid. Respektující výchova rozhodně nemá být bezhraniční.
Pokud budete k dítěti přistupovat s respektem, bude cítit, že je přijato, viděno a slyšeno. Vybuduje si zdravý a pevný pocit sebehodnoty – bez strachu osamostatnit se a přebírat odpovědnost. Empatie a komunikace mu pomůže rozumět svým emocím a být vnímavý k pocitům ostatních.
Výchova založená na respektu může mít pozitivní dopad na celou rodinu
Začít vychovávat dítě s respektem může být velmi náročné. Naše nevědomí automaticky spouští programy, které máme nahrané z vlastního dětství. Možná nejsou zrovna v souladu s tím, jakými rodiči chceme být. Měnit je vyžaduje množství energie a odvahy. Jsem ale přesvědčená o tom, že budovat zdravé vztahy za tu námahu stojí.
Všichni nemáme moc ovlivnit celou společnost. Většina z nás ale může mít vliv na naše nejbližší okolí. Respekt a otevřená komunikace dokážou proměnit atmosféru v celé domácnosti. Najednou už se těžká témata neskrývají, nikdo nikoho nesoudí ani nezlehčuje to, co prožívá. Máme prostor se svěřit. Učíme se mluvit o svých potřebách bez obviňování. A když hledáme kompromisy, místo hádek budujeme porozumění. Vytváříme tak pocit bezpečí a důvěry. A tohle všechno bych si přála nejen pro svou rodinu, ale pro celou společnost. Začít můžu doma.
