Trauma rodičů přenesené na děti: je možné se tomu vyhnout?

Asi žádný rodič nenastupuje na cestu rodičovství s myšlenkou: „Jak bych mohl svému dítěti co nejvíce ublížit?“ A přesto se každému rodiči bez výjimky během jeho rodičovské kariéry čas od času stane, že dítku určitým a mnohdy nevědomým způsobem ublíží. Jak je to možné? Protože rodičce jsou jen obyčejní lidé, kteří také měli své dětství. A chybovat je lidské.

Kde se naučíte být rodičem?

Rodičovství je „obor“, který vás nikdo nenaučí. Nevyučuje se na základce ani na vysokých školách. Dnes máte k dispozici obrovské množství informací o rodičovství:

• na internetu,
• v knihách,
• v podcastech,
• ve videích.

Společně s tím máte ještě určitý základ, který vychází z vašeho dětství. Jak být matkou, nebo otcem jste totiž jako děti viděly ve své rodině. A právě to je hlavní základní zkušenost, na které pak začínáte stavět své rodičovství.

Je naprosto přirozené, že si během dospívání, ale i v dospělosti říkáte, co všechno budete dělat jinak než vaši rodiče:

• Ne, já určitě nebude jednat tak, jako naši.
• Já nebudu své dítě trestat.
• Nikdy svému dítěti neřeknu tak ošklivá slova.

Jenže pak se sami stanete rodiči a najednou zjistíte, že se vám z pusy linou ta samá slova, která jste slýchali od svých rodičů a u kterých jste si slíbili, že je vaše děti nikdy neuslyší. Proč se tyto situace dějí?

Trauma z dětství ovlivňuje vaši budoucnost

V moderní psychologii je faktem, že psychické trauma, které jste prožili v dětství, s vámi může zůstat po celý život. Může ovlivňovat vaše:

• jednání,
• rozhodování,
• vztahy s rodiči,
• vztahy s partnery,
• sebehodnocení,
• vnímání světa.

Co znamená, když se řekne: psychické trauma u dětí?

Co je to trauma? Dětské psychické trauma je výsledkem prožívaného stresu, emocionálního napětí a jakéhokoliv násilí, včetně psychického. Termíny trauma a stres jsou si blízké a úzce spolu souvisejí.

Stres je jakékoliv vnější působení, které ve vás způsobuje morálně a fyzicky nepříjemné pocity. Nutí vás přizpůsobit se novým podmínkám.

Jakmile se ve stresové situace cítíte bezmocní a pasivní, nemůžete vyjádřit a sdělit své emoce, nemůžete si vysvětlit, co se děje, utrpíte psychické trauma. Stres, který v bezmocné situaci prožíváte, vás silně ovlivňuje. Takové trauma s vámi zůstane hodně dlouho, někdy i po celý život.

Kdo je zodpovědný za raná traumata v dětství?

Otázka, na kterou se jen těžko hledá odpověď. Na vině není dítě. Přece jen je malé. V nízkém věku má jen omezenou míru zkušeností či přesvědčení, která se ovšem postupně formují. O jaké zkušenosti jde? Například:

• Lidé jsou hodní.
• Jsem zajímavý a dobrý.
• Maminka s tatínkem budou vždy spolu a poblíž.

Na základě získaných zkušeností a příkladu, který mu dávají rodiče, dítě reaguje na vnější okolnosti.

Kromě toho se na „síle“ traumatického prožitku z určité části podílí dětský temperament. Některé děti jsou citlivější a bojácnější než jiné. Stejná rodinná situace může mít na děti v jedné rodině různé vlivy. Důvodem je zmiňovaný rozdílný temperament. Zatímco pro jedno dítě může být rozvod rodičů psychickým traumatem, pro jeho sourozence může představovat jen jednu z dětských vzpomínek.

Přestože má dítě jen málo zkušeností s tím, jak odolat stresu, přeci jen je trochu chráněné svou dosavadní zkušeností, temperamentem, zdravím a vzory chování, které přejímá ze svého okolí. Proto by se rodičům neměla za psychické trauma přisuzovat tak bezvýhradná odpovědnost a vina.

Děti sami sebe vnímají jako příčinu rodinné nepohody

Vzhledem k omezeným zkušenostem dětí a k tomu, že se výhradně soustředí sami na sebe, se samotné děti vnímají jako příčina toho, proč mají rodiče špatnou náladu nebo proč se chovají „podivně“.

Příklad: Dítě si říká: „Maminka má špatnou náladu. Můžu za to já.“

Dítě si nedokáže uvědomit, že má maminka špatnou náladu třeba kvůli problémům v práci nebo proto, že se málo vyspala.

Čím je dítě mladší, tím je zranitelnější. Ve věku 7-8 let se začíná u člověka vyvíjet kritické myšlení, a tak dokáže lépe porozumět a lépe si vysvětlit, co se děje. Pro mladší děti je obtížné analyzovat situaci, protože se na svět dívají očima rodičů. A jakékoliv traumatické události mohou překonat pouze s jejich pomocí a podporou.

Důsledky traumat z dětství

Dětská traumata neuvěřitelným způsobem ovlivňují vaše vztahy s partnery a mají vliv také na vaši sebeúctu.

Psychická traumata fungují jako stroj času. Za určitých okolností vás vracejí do minulosti a nutí vás žít a jednat podle stejného negativního scénáře. Například i v dospělosti může mít člověk strach, že bude odmítaný stejně jako v dětství. A tomuto odmítnutí se snaží různými prostředky vyhnout:

• urážkami,
• hrozbami,
• ponižujícími prosbami atd.

Pokud rodiče nevěřili ve schopnost svého dítěte, bude i ono samo v budoucnu pochybovat o svém úspěchu. Na toto konto Sigmund Freud říkal: „Vše, co nebylo prožito, bude opakováno.“

Jak trauma nepředávat vlastním dětem?

Abyste svá traumata nepředávali dál, je potřeba nevyřešené trauma nejprve objevit. Podle gestalt-terapeutů nemůžete změnit to, o čem nevíte.

Rodičovství je jedním z nejpřínosnějších období v životě, kdy o sobě můžete hodně zjistit. Často na konzultacích slyším tuto větu: „Myslel/a jsem, že jsem v pořádku, dokud se mi nenarodily děti.“

1. Příklad: těžko zpracováváte dětské slzy, dětský smutek, bezmoc a zklamání. Rádi byste to přešli a řekli, že to není zase taková tragédie.

Co to o vás říká: zmiňovaný příklad ukazuje, že právě s těmito emocemi, které jste jako děti prožívali, nedokázali vaši rodiče pracovat. Proto s jejich řešením nemáte konkrétní zkušenosti, díky kterým byste takovou situaci dokázali vyřešit u vlastních dětí.

2. Příklad: jakmile vše nejde podle plánu, ztrácíte trpělivost, protože to považujete za zbytečné plýtvání časem.

Co to o vás říká: odráží to jednání vašich rodičů, když jste byli dětmi. Rodiče byli zaměření na výsledek, a ne na proces. Pokud si to dovolíte, děti vás naučí zpomalit a věnovat pozornost tomu nejdůležitějšímu: přítomnému okamžiku.

3. Příklad: pokud nedokážete mluvit o svých emocích a těžkostech, které prožíváte, vaše dítě je na rozpacích. Vidí, že nejste ve své kůži, ale přitom od vás slyší slova ujištění o tom, že jste v pořádku. Tento způsob vašeho chování pak narušuje dětské vnímání reality.

Co to o vás říká: tento vzorec ukazuje, že odpovědí na vaše dětské stížnosti nebo neúspěchy byla zejména kritika. Proto je pro vás těžké najít v sobě vnitřní podporu nebo schopnost si říct o pomoc zvenčí.

Jak si zpracovat trauma? Navštivte psychologa

Uvedené příklady jsou běžné potíže, se kterými se můžete obrátit na psychologa nebo psychoterapeuta. To, jak se v daných situacích chováte, není vaše vina. Vy jste si tento vzorec chování nevybrali.

Nezapomínejte zohlednit to, že předchozí generace vyrůstaly ve zcela jiných podmínkách. Pokud se podíváte zpět do historie, zjistíte, že dříve bylo hlavním cílem rodičů to, aby dítko přežilo, bylo zdravé a předčasně nezemřelo. V současné době jsou podmínky zcela odlišné. Společnost je zaměřená na rozvoj, ne na přežití.

Rodičovství je dovednost stejně jako řízení auta. Můžete se ji naučit, ale potřebujete k tomu čas a pomoc ostatních. Pomoci vám mohou psychologové a další specialisté, ale také zkušenější rodiče. Je velice důležité, abyste se naučili pracovat se svojí minulostí. Jen tak nebudete svým dětem předávat to, co vás v dětství traumatizovalo.

Chybovat je lidské

Jako matka čtyř dětí mohu s jistotou říci: ve výchově dětí budeme určitě chybovat. Proč? Protože jsme živí, nedokonalí lidé a máme svou vlastní dětskou historii.

To ovšem není důvod, abychom se za to kritizovali. Jak řekl dětský analytik Donald Winnicott: „Pro zdravý vývoj dítěte není potřeba dokonalá matka, stačí být dost dobrou matkou.“

I když budete dělat chyby, berte je jako skvělou příležitost ukázat svým dětem, jak se omluvit a požádat o odpuštění. Pak si i ony dovolí chybovat, nebudou se schovávat ve stínu hanby, ale budou schopné o tom otevřeně mluvit.

Přeji vám, ať je pro vás rodičovství místem, kde se potkáte se sebou samými, zranitelnými, nedokonalými, ale živými a laskavými. Vašim dětem to bude stačit!

Mohlo by vás zajímat