Jaký vliv mohou mít sociální sítě na duševní zdraví a prohloubení deprese?

Také znáte ten moment, kdy saháte po telefonu jen tak? Na chvilku. Pro rychlé odreagování.  A pak to přejde do rituálu. Do zvyku. Do automatismu či autopilota. Bez přehánění – v jednu chvíli to pro mnoho lidí přestane být nástroj, ale spíše vztah. Vztah, který krmí naši touhu po přijetí, uznání, spojení. A který zároveň tiše ukrajuje z našich skutečných potřeb. Včetně těch, o kterých ani nevíme, že jsme je odsunuli na jinou kolej.

Máme kontrolu nad sociálními sítěmi? Nebo ji ony mají nad námi?

A hle, právě jsme u zrodu našeho vlastního zcela soukromého a zcela ne/dobrovolného vězení. U zrodu ničeho menšího než rituálu – ne však posvátného, ale nenápadně všedního. Automatizovaného. Je to zvyk, který na první pohled přináší úlevu, klid, pocit, že jsme ve společnosti. V kontaktu. A přece jsme sami. Dokonce tak sami, že jsme sami bez sebe.

Zpočátku to vypadá neškodně. Chvilkový klid. Zóna bezpečí. Naprostá kontrola – „mám to v ruce“. Ale zároveň i neviditelná samota. Samota, kterou necítíme. A právě proto je zrádnější. Připomíná mi to obraz člověka, který celý život jí hamburgery a pije colu. A pak zemře. Ne kvůli hladu, ne kvůli nedostatku – ale na podvýživu. A současně na nadváhu. Tak paradoxní může být i život na sítích. Naplnění zvenku, ale prázdnota uvnitř.

Jak se sociální sítě podílejí na únavě a vnitřní prázdnotě?

Digitální podněty udržují mozek ve stavu mírné, ale neustálé aktivace. Odkládání spánku, přeskakování mezi obsahem, vnitřní porovnávání… To vše zatěžuje nervový systém, oslabuje emoční regulaci a dlouhodobě snižuje naši odolnost vůči stresu. Emoce, které nemají prostor být prožity, nezmizí. Jen se uloží do těla. A tam čekají. Může se pak snadno stát, že:

• ztrácíme motivaci k věcem, které nás dříve těšily,

• necítíme vnitřní naplnění, i když „všechno by mělo být v pořádku“,

• a přichází únava, ztuhnutí, prázdno – stavy, které připomínají depresi, i když nemusí být klinicky rozpoznané.

Virtuální přijetí vs. skutečné vztahy – přímá souvislost se vznikem deprese

Pojďme se podívat „pod pokličku“ toho, co vlastně mají sociální sítě společného s rozvojem deprese. Čím víc času trávíme v prostředí obrazů a reakcí, tím více mizí kontakt se skutečným prožíváním – a tedy i se sebou samými. Facebook a další sociální sítě sice mohou být místem sdílení a podpory, ale také náhradou za to, co se v běžném životě neděje. Když získáme lajky za fotku nebo básničku, cítíme na chvíli přijetí. Jako by někdo řekl: „Jsi vidět. Jsi v pořádku, mám tě rád/a.“ A tak chceme víc. A znovu. A ještě chvilku.

Dlouhodobé a nadměrné používání sociálních sítí se podle výzkumů pojí s vyšším rizikem rozvoje depresivních stavů. Proč?

• Narušení spánku a biorytmů – pozdní scrollování udržuje mozek v aktivaci, světlo displeje brání tvorbě melatoninu a zhoršuje kvalitu spánku. Nedostatek spánku je přitom jedním z hlavních rizikových faktorů deprese.

• Chronické srovnávání – pohled na „dokonalé“ životy druhých vyvolává pocity nedostatečnosti a méněcennosti. Tyto myšlenkové vzorce úzce souvisí s depresivní náladou.

• Krátkodobé odměny místo dlouhodobé stability – lajky a notifikace spouští v mozku dopaminové výboje. Když účinek pomine, nastává prázdno, které s sebou může přinést i beznaděj. Mozek si pak zvyká na tento koloběh a ztrácí schopnost hledat radost v běžných činnostech.

• Útlum skutečných vztahů – čím více času trávíme online, tím méně investujeme do skutečných kontaktů, které by mohly být oporou. Sociální izolace je přitom jedním z nejvýznamnějších spouštěčů deprese.

Jinými slovy: Sociální sítě samy o sobě depresi nezpůsobují, ale mohou vytvořit prostředí, které depresi udržuje nebo prohlubuje.

Ztráta směru, smyslu a spontaneity

A zatímco jsme online, domácnost se nehýbe, škola stojí, zahrada chátrá. Ale hlavně: přestáváme vnímat, co cítíme. Kam směřujeme. Koho ve skutečnosti máme vedle sebe – nebo nemáme. Online svět nás časem přesměruje do světa obrazu. Začneme se dívat na sebe skrze druhé. Definujeme se tím, co se líbí. Přestaneme dělat věci jen proto, že z nich máme radost. Děláme je, protože „se budou dobře vyjímat“.

Srovnávání jako návyková past

Ale když vidíme profily druhých, klamně máme pocit, že profil není pouhým profilem. Máme pocit, že všichni jsou úžasní, schopní, šikovní, krásní…. milovaní. Neubráníme se srovnávání, konečně, právě tuto dovednost jsme trénovali řadu let ve škole, takže jsme v ní všichni opravdu dobří. A pak si prostě řekneme, kéž bych také byl/byla, mohl/mohla, měl/měla, uměl/uměla… již víte, kam tím mířím? 

A co s tím?

Ne vždy je nutné sítě opustit. Ale je důležité vrátit se k sobě. Uvědomit si, proč je používáme. Ale jak? Tím že se zeptáme sami sebe, jestli je to z potřeby kontaktu, inspirace, úniku, potvrzení… A hlavně – co z toho bychom si mohli dát sami. A proč se to vlastně děje? Facebook ani jiná síť nás nepřijme doopravdy. Neumí obejmout naši nedokonalost. Neudrží náš stín, jak by řekl Jung. To dokážou jen skutečné vztahy. I ten, který máme sami k sobě.

Zkusme se navrátit sami k sobě

Každý, kdo jednoho dne zjistí, že ON už tam není, ale je tam pouze profil, má z velké části vyhráno. Především tím, že si všimnul. Tento moment bývá první krokem ven, anebo právě naopak „dovnitř“. Cítí, že něco není v pořádku, a právě tento pocit může být prvním krokem z virtuálního bludiště. Možná je čas všimnout si, jestli skutečně žiju, anebo se pouze „profiluju“. Jím plnohodnotné jídlo nebo hamburger a colu? Pokud ano, skutečně to tak chci?

Mohlo by vás zajímat