Proč je pro mě blízkost těžká aneb strach z odmítnutí, zranění a ztráty sebe sama

Toužíte po blízkosti, ale když se k vám někdo opravdu přiblíží, objeví se pochybnosti, úzkost nebo potřeba stáhnout se? Nejste sami. Obtíže s blízkostí často nesouvisí s tím, že bychom neuměli milovat, ale s tím, co jsme se o vztazích naučili v minulosti. Co často stojí za strachem z odmítnutí a co může opravdu pomoci?

Když problém není v partnerovi, ale v blízkosti

Michaela vyrůstala v rodině, kde se o emocích příliš nemluvilo. Naučila se být samostatná a nezatěžovat druhé. Když se ve vztahu někdo stane opravdu důležitým, objeví se u ní nejistota a pochybnosti.

Sedí večer vedle svého partnera. Jsou spolu už dva roky. Je hodný, spolehlivý a má ji rád. Přesto si stále častěji klade otázky: Je to opravdu ten pravý? Ještě ho miluji? Nechybí mi ve vztahu něco důležitého? Čím více nad tím přemýšlí, tím zmatenější se cítí. Paradoxně se to děje ve chvíli, kdy je vztah nejstabilnější. A právě tehdy někdy nezačíná problém s partnerem. Začíná problém s blízkostí.

Po blízkosti často toužíme, ale neumíme v ní odpočívat

Mnoho lidí si myslí, že pokud touží po vztahu, nebude pro ně blízkost problém. Jenže toužit po blízkosti a umět ji přijímat jsou dvě různé věci. Můžeme si přát lásku, partnerství a pocit bezpečí, a přesto se ve chvíli, kdy se nám někdo skutečně přiblíží, začneme cítit nejistě.

Najednou více přemýšlíme, pochybujeme o svých citech a máme potřebu získat odstup. Někdy se dokonce zdá, že čím bezpečnější vztah je, tím větší nejistotu prožíváme. Mnoho lidí si v takové chvíli myslí, že problém je ve vztahu nebo v partnerovi. Ve skutečnosti však může jít o přirozenou reakci na blízkost samotnou.

Být někomu opravdu blízko totiž znamená dovolit mu, aby nás viděl takové, jací skutečně jsme. Nejen naše silné stránky, ale i nejistoty, strachy, potřeby a zranitelná místa. A právě to bývá pro mnoho lidí velmi náročné.

Blízkost začíná tam, kde si dovolíme nebýt silní

Mnoho z nás se v dětství naučilo, že své potřeby není bezpečné ukazovat. Někdo vyrůstal v prostředí, kde se o emocích nemluvilo. Jiný zažil kritiku, odmítání nebo příliš vysoká očekávání. A tak jsme se naučili být silní, samostatní a nenároční.

To, co nám tehdy pomáhalo, se však může v dospělých vztazích stát překážkou. Blízkost totiž často vyžaduje pravý opak:

• přiznat, že něco potřebujeme

• říct si o pomoc

• ukázat nejistotu

• dovolit si být zranitelní

Jenže člověk, který se celý život učil být silný, může mít pocit, že je to nebezpečné. Místo aby řekl „potřebuji tě", stáhne se. Místo aby přiznal zranění, tváří se, že je v pořádku. Navenek působí samostatně, ale uvnitř často zůstává s tím, co potřebuje, úplně sám.

Strach z odmítnutí a strach ztratit sebe sama

Pod mnoha vztahovými obtížemi se skrývá jednoduchá otázka: „Co když mě opravdu pozná a přestane mě mít rád?" Tento strach se může projevovat různě:

• Někteří lidé se přizpůsobují, potlačují své potřeby a snaží se být bezproblémoví.

• Jiní se naopak stahují, potřebují více prostoru nebo si drží odstup.

• Někdo začne o vztah více pečovat, jiný se soustředí na práci, výkon nebo vlastní svět.

Pod těmito reakcemi se však často skrývá stejná obava – že nebudeme přijati takoví, jací skutečně jsme.

Dalším častým strachem bývá obava ze ztráty sebe sama. Jakmile se vztah začne prohlubovat, může se objevit pocit sevření. Jako bychom si museli vybrat mezi vztahem a vlastní svobodou. To bývá časté zejména u lidí, kteří vyrůstali v prostředí plném kontroly, tlaku nebo silných očekávání.

Pokud jsme se naučili přizpůsobovat druhým, může být blízkost nevědomě spojena se ztrátou vlastního prostoru. Ve skutečnosti však zdravá blízkost neznamená vzdát se sebe. Znamená možnost být s druhým člověkem a současně zůstat v kontaktu se sebou.

Proč pochybnosti přicházejí právě v dobrém vztahu?

Může se zdát zvláštní, že nejvíce pochybností někdy přichází ve vztahu, který je bezpečný. Ve skutečnosti to není nic neobvyklého. V nefunkčních vztazích často řešíme problémy kolem sebe. V bezpečných vztazích se však dostáváme blíže sami k sobě.

Najednou nejde jen o zamilovanost. Jde o důvěru, otevřenost, závazek a možnost být viděni takoví, jací skutečně jsme. A právě tehdy se mohou ozvat staré strachy. Strach z odmítnutí. Strach ze ztráty svobody. Strach ze zranění. Strach, že nejsme dost dobří.

Přesně to postupně pochopila i Michaela. Nejvíce pochybností nepřicházelo ve chvílích konfliktu, ale po chvílích blízkosti. Po společné dovolené, po hlubokém rozhovoru nebo po večeru, kdy se cítila partnerovi opravdu nablízku. Dříve si myslela, že tyto myšlenky dokazují nedostatek lásky. Později si uvědomila, že často souvisejí spíše se strachem z blízkosti než s tím, co k partnerovi skutečně cítí.

Právě v bezpečném vztahu se často nejzřetelněji ukážou naše nejhlubší obavy. Ne proto, že by byl nebezpečný, ale proto, že se v něm konečně cítíme dostatečně bezpečně na to, aby mohly vyjít na povrch.

Co pomáhá, když je pro nás blízkost obtížná?

Když se ve vztahu objeví potřeba stáhnout se, pochybnosti nebo nepříjemný pocit, že něco není v pořádku, zkuste se na chvíli zastavit a položte si několik jednoduchých otázek:

• Čeho se právě bojím?

• Co ve mně tato situace vyvolává?

• Připomíná mi tento pocit něco z minulosti?

• Je to opravdu o současném partnerovi nebo o staré zkušenosti?

• Co bych teď potřeboval/a?

• Dokážu o tom mluvit otevřeně?

Ne každé nepohodlí znamená, že je vztah špatný. Někdy se pouze dotkneme citlivého místa, které v sobě nosíme už dlouho.

Co znamená skutečná blízkost?

To, že je pro vás blízkost těžká, neznamená, že neumíte milovat. Neznamená to ani, že nejste schopni vztahu. Často to znamená, že jste se kdysi naučili chránit před zraněním způsobem, který vám tehdy pomáhal. Jenže to, co nás kdysi chránilo, nás dnes může od blízkosti vzdalovat.

Michaela dnes neprožívá blízkost vždy bez obav. Když se však objeví pochybnosti nebo potřeba stáhnout se, dokáže je vnímat spíše jako signál vlastního strachu než jako důkaz, že je ve vztahu něco špatně.

Skutečná blízkost nezačíná tím, že najdeme dokonalého partnera. Začíná tím, že si dovolíme být viděni takoví, jací skutečně jsme.