Jak nepřenést vlastní trauma na své děti

Na začátku rodičovství si mnoho z nás slibuje, že „to budeme dělat jinak“. Budeme trpělivější, otevřenější, laskavější. A pak přijde moment, kdy se v kuchyni rozlije mléko, dítě křičí a my v sobě cítíme známý tlak, a dřív než stačíme mrknout, křičíme taky. V tu chvíli nemluví jen přítomnost. Mluví i naše minulost. Má proto velký smysl zajímat se o téma přenosu traumatu. Nejde jen o to najít viníka, ale o vědomou volbu dělat něco jinak.

Prvním krokem je uvědomit si, že je naše reakce nepřiměřená

Trauma si často představujeme jako jednu velkou dramatickou událost. Jenže mnohem častěji se rodí pomalu z dlouhého období nejistoty, ze situací, kdy jsme nebyli viděni, kdy jsme museli být „hodní“, kdy se o naše pocity nikdo nezajímal. Nervová soustava se tehdy naučila být neustále ve střehu. Když dnes naše dítě zvýší hlas, náš vnitřní alarm zareaguje přehnaně, ať už výbuchem, úzkostí nebo odstřižením. Dítě se z toho učí, že se právě takto zachází s emocemi. A my svůj zažitý vzorec chování nevědomě předáváme dál.

Jak se z tohoto kolotoče vymanit? Klíčová je sebereflexe. Není nutné, aby byla nějak dramatická, naopak, měla by být pomalá a na každodenní bázi. Zkuste si všímat situací, kdy vaše reakce neodpovídají realitě. Ptejte se sami sebe: „Reaguju teď na své dítě, nebo se ve mně spustilo staré zranění?“

Velmi nápomocné je také zapisování těchto situací, které vám pomůže nahlédnout na ně s odstupem. Kde je totiž odstup, je i velká šance dělat věci jinak. Pravidelně si zapisujte, co se stalo, co jste během dané situace cítili a také, co tomu předcházelo (např. nevyspání, tlak v práci, pocit, že jste na všechno sami apod.).

Naučte své tělo i mysl novým reakcím

Je důležité myslet na to, že uvědomění samo o sobě nestačí. Je potřeba naučit své tělo i mysl reagovat jinak. Existuje několik technik, které vám mohou pomoci:

• Zpět do přítomného okamžiku vás dokáže vrátit jednoduché dechové cvičení. Posaďte se nebo si stoupněte a vnímejte, jak se vaše chodidla dotýkají země. Následně se třikrát hluboce nadechněte a vydechněte.

• Osvědčeným pomocníkem je také mindfulness. Nejedná se o ezoteriku, jak se mnoho lidí domnívá, ale o účinný trénink pozornosti, který snižuje sílu autopilota.

• Užitečný je i tzv. reparenting, neboli vnitřní hlas, který jsme jako děti slyšeli jen zřídkakdy: „Je to těžké, ale jsem tu pro tebe.“ Díky trénování vnitřního hlasu v sobě uvnitř postupně budujeme bezpečí, které pak můžeme nabízet i navenek.

• A psychoterapie? Ta poskytuje strukturovaný a bezpečný prostor, kde se naučíte porozumět hlubším příčinám svých reakcí a zkoušet nové strategie, které budou přínosem nejen pro vás, ale pro celou rodinu.

Chyby jsou přirozené, důležité je umět se omluvit

Dítě samotné potřebuje dvě věci. Zaprvé je pro něj zásadní, aby jeho emoce mohly existovat, a za druhé, aby mělo jasno v tom, co s nimi může a nemůže dělat. Pochopení a přijetí emocí není rozmazlování, je to uznání reality dítěte: „Vidím, že jsi hodně naštvaný.“ Teprve pak má smysl přidat hranici: „Ale nemůžeš u toho kopat do ségry. Pojď ten vztek ze sebe dostat ven jinak.“ A když se vám to nepodaří? Vraťte se, omluvte se a vysvětlete, co se ve vás dělo. „Mrzí mě, že jsem křičela. Byla jsem přetížená a nezvládla jsem to. Příště zkusím nejdřív dýchat.“ Dítě se tak učí, že konflikt není konec vztahu a že může chybu napravit.

A co dělat v krizové chvíli, kdy máte pocit, že se ve vás „vaří krev“? Pomáhá jednoduchý postup STOP:

• S – zastav se

• T – nadechni se

• O – pozoruj, co se děje ve mně i kolem

• P – pokračuj vědomě, ne automaticky

Těch pár sekund často rozhodne, jestli zafunguje starý vzorec, nebo zkusíte nový. K prevenci patří i malé rodinné rituály, třeba večerní „check-in“, kdy každý člen rodiny řekne, co během dne zažil hezkého a co těžkého. Emocím se tak průběžně uvolňuje prostor a nehromadí se do explozí.

Terapie v tom všem může být důležitým spojencem. Nejde jen o to, abyste si vyřešili svá traumata, ale abyste se naučili regulovat své emoce, rozuměli svým spouštěčům a přepsali některá hluboce zapsaná přesvědčení („musím být dokonalý“, „na mně nezáleží“). Zklidněný, jistější rodič přirozeně vytváří zklidněné a jistější prostředí pro dítě. Krátkodobá práce s terapeutem může pomoct s konkrétními krizemi, dlouhodobější s hlubšími tématy. Důležité je, aby pro vás bylo tempo snesitelné a terapeut vytvořil bezpečný prostor pro vaše emoce.

Na závěr možná ta nejdůležitější připomínka – dokonalý rodič neexistuje. Existuje rodič, který si v určité chvíli všimne, že mluví „jeho minulost“, zastaví se a zkusí to udělat o píď jinak. Každý takový kousíček se počítá. Každé „promiň“, každý vědomý nádech místo výbuchu, každé pojmenování vlastní emoce je malým přerušením starého příběhu. A právě z těchto malých kroků se skládá velká změna. Změna, která může zastavit přenos bolesti z generace na generaci a přinést dětem do života více lehkosti a radosti.

Mohlo by vás zajímat