V minulém článku jsme se věnovali rozdílu mezi běžným psychickým propadem, takzvanou depkou a depresí jako skutečnou nemocí. V dnešním pokračování se blíže zaměříme na mýty a předsudky, které se s depresí stále pojí. Nabídneme také konkrétní vodítka, kdy už nejde o depku, ale o depresi, a co dělat, pokud v těchto popisech poznáte sebe nebo někoho blízkého.

Deprese je nálepka, kterou nechcete

Málokterá nemoc v nás stále vyvolává tolik rozpaků jako deprese. Když někdo ztratí chuť žít, nevidí v ničem smysl a nedokáže vstát z postele, často se setká s nepochopením a mnohdy i s pocitem viny.

    Stigma a mýty kolem deprese výrazně zhoršují situaci tím, že lidé méně často nebo mnohem později vyhledají pomoc. Místo toho drží, trpí a snaží se fungovat a usmívat, i když to stojí neskutečnou energii a až fyzicky to bolí. Ze všech sil se snaží zastavit propad a předstírat, že jsou v pohodě. Obvykle bez úspěchu.

Mít psychiatrickou diagnózou deprese není vůbec lákavé a sexy. „Ale já přece nejsem blázen!“ Strach z odsouzení vede mnoho lidí k tomu, že své potíže tají. „Hlavně se to nesmí nikdo dozvědět, co by si o mě pomysleli“. „Moje pověst bude v troskách“. „Kdyby mě tak někdo viděl, že jdu do psychiatrické ambulance!“  Bojí se, že přijdou o respekt, práci nebo přátelství. Mají obavy, že se od nich okolí odtáhne a bude je vnímat jen skrz tuto nálepku, které se už nikdy nezbaví. A nálepek se zbavujeme opravdu těžko. 

Nemocní sami často diagnózu vnímají jako své selhání a cítí stud i zklamání nad sebou samým. „Až na prášky jsem to dotáhla, tak neschopná jsem.“ Nejnovější průzkumy však bohužel ukazují, že duševními problémy, včetně deprese, trpí stále více lidí. Teprve když začneme o depresi mluvit jako o nemoci, ne o charakterové slabosti, začne mizet stud, který brání včasné pomoci. Sdílení zkušeností napomáhá měnit vnímání nemoci i přístup společnosti. 

Nejčastější mýty spojené s depresí

Deprese je i v dnešní době opředena řadou mýtů a přesvědčení:

Mýtus č. 1: Deprese je jen lenost a nedostatek vůle

Mezi nejrozšířenější mýty patří představa, že deprese je nedostatek vůle, lenost nebo neochota něco se sebou udělat. Depresivní jedinec totiž nereaguje na žádné povzbuzení, ocenění, všechno shazuje, neguje – vše je špatně, nic nemá smysl, nic nejde, na nic není energie, všechno je problém... Tohle okolí moc nechápe a vnímá to jako negaci a úmyslný bojkot (zvlášť, pokud nemocný předstírá, že je ok). 

Okolí dává nemocnému najevo, že „kdyby chtěl“, tak by přece „mohl něco zkusit dělat“. „Vždyť, co je za práci napsat email? Vynést koš nebo jít na procházku? Proč to neudělá? Vždyť ví, že to zabere jen chvilku nebo se mu udělá lépe!“

Nemocný si připadá velmi neschopně a pochybuje o sobě, což mu situaci neulehčuje. Jak už jsem zmínila v předchozím článku, deprese není jen blbá nálada, ale rozpad řídících funkcí a procesů, nevyváženost mozkové biochemie a v neposlední řadě i hormonální nerovnováha. S tímto tedy nemá šanci pohnout ani nejpevnější vůle.

Mýtus č. 2: Člověk s depresí se neusmívá

Chybný je i předpoklad, že když se člověk usmívá, nemůže mít depresi. Na člověku trpícím depresí vůbec nemusí být poznat, že uvnitř trpí. Nemocný nějak funguje a komunikuje, ale ztratil schopnost prožívat radost, a to i u činností, které ho dříve bavily. Uvnitř je vyčerpaný, prázdný a každý den pro něj znamená překonat sám sebe. Odehraje svou „roli“, splní povinnost v přítomnosti druhých, ale totálně vyčerpá své kapacity a nemá motivaci. 

Mýtus č. 3: Antidepresiva mění osobnost

Jednou z největších obav lidí, kteří zvažují léčbu deprese, je, že antidepresiva změní jejich osobnost nebo je emocionálně „vypnou“. Mají představu, že budou působit jako roboti a že ztratí sebe sama. Antidepresiva nemění člověka v někoho jiného. Naopak, umožňují, aby se mohl zase cítit sám sebou.

Farmakoterapie je metoda s ověřenou účinností, která pomáhá mnoha lidem. Antidepresiva umí stabilizovat porouchanou chemii v mozku a pomáhají zmírnit symptomy natolik, aby byla psychoterapie účinná.

Mýtus č. 4: Prášky mají vždy vážné vedlejší účinky

Jednou z překážek je i strach z vedlejších účinků léků. Ano, jako každý lék, i antidepresiva (kterých je na trhu široká škála) mohou mít vedlejší účinky. Projevují se obvykle v prvních dvou týdnech užívání a většinou nebývají dramatické. Nejčastější jsou bolesti hlavy a sucho v ústech. Podstatným faktem je, že v těch nejtemnějších propadech člověka medikace solidně podrží a zastabilizuje. 

Co dělat, když mám pocit, že se depka proměnila v depresi?

Pokud máte pocit, že depka už není jen depka, kontaktujte praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra. V mnoha městech fungují i krizová centra, krizové linky a republiková telefonní linka bezpečí 116 111. V případě, že je situace urgentní (hrozí bezprostřední riziko sebevraždy), volejte tísňovou linku 155 nebo jeďte na nejbližší pohotovost. 

Svěřte se svým blízkým – rodině, přátelům a požádejte je o konkrétní pomoc, nezůstávejte na své potíže sami. Rodina a blízcí mohou pomoci tím, že nabídnou doprovod k vyšetření a podpoří léčbu konkrétně třeba tím, že dohlédnou na užívání předepsané medikace nebo pomohou s praktickými věcmi – například péčí o domácnost, než naberete sílu. 

Samotná léčba deprese nejčastěji kombinuje medikaci a psychoterapii se změnou denních rutin. Léčbu indikuje lékař – psychiatr, který může předepsat antidepresiva a společně s vámi je ladit tak, aby byl jejich účinek co nejoptimálnější. Léčba může probíhat ambulantně nebo pobytově v chráněném prostředí léčebny. 

Léčba deprese vyžaduje velkou dávku trpělivosti a je prostě potřeba vydržet. Každý den. 

Deprese má vliv nejen na nemocného, ale i na jeho okolí

Deprese je označována jako neinfekční nákaza, ovlivňuje totiž i lidi blízké nemocnému – partnery, děti nebo přátele. Ti jsou vystaveni velké a vleklé stresové zátěži. Chování depresivních osob se podobá chování pasivních agresorů, jejichž agrese spočívá v urputné nespolupráci a bojkotování všeho (nedělají to úmyslně!). Depresivní člověk vysává energii a šíří tíživou atmosféru.

Blízcí tak mohou rychle ve vztahu vyhořet. Je proto důležité, aby zaměřili pozornost na sebepéči, udržovali si naději a vytrvali. Pomáhá i cílené zvědomování, že deprese je léčitelná nemoc a nemocný to nedělá „naschvál“. 

Zungova sebeposuzovací stupnice deprese vám pomůže rozpoznat depresi

Pro rychlou a jednoduchou orientaci, jestli je vhodné hledat odbornou pomoc, nebo zvládnete svůj stav zvýšenou sebepéčí, můžete využít dotazník, který sleduje, jak jste se cítili v posledním týdnu.

Každá položka se skóruje 0–3 (0 = nikdy/zřídka, 3 = velmi často/stále). Zakroužkujte tu odpověď, která vás nejlépe vystihuje.

SDS index se vypočítává tak, že hrubý index násobíme 100 a výsledek dělíme 80.

• Méně než 40 = normální, nejeví známky deprese

• 40 - 48 = přítomny známky mírné deprese

• 49 - 55 = přítomna středně silná až vyjádřená deprese

• 56 a více = přítomna těžká až extrémně těžká deprese

SDS je vhodná pro orientaci, ale není to diagnostický nástroj. Pouze lékař může provést komplexní vyšetření a stanovit diagnózu.

Trpíte depresí? Udělejte krok k životu, do kterého se navrátí radost

Deprese není známka slabosti, lenosti a neochoty. Je to nemoc a je léčitelná, ale zároveň je vyčerpávající a oslabující. Největší překážkou na cestě ke zlepšení bývá stud, nepochopení okolí a tlak „být v pohodě“.

Pokud se necítíte dobře delší dobu, pokud vás nic netěší a ztrácíte chuť do života, nezůstávejte v tom sami. Zvažte, jestli by pro vás nebylo přínosné svěřit se někomu blízkému nebo odborníkovi. Pomoc existuje. A má smysl. Někdy to první, co potřebujeme slyšet, je, že to není vaše vina – a že vyhledat pomoc neznamená selhání, ale krok ke změně.

Mohlo by vás zajímat