Co řešit na terapii nebo u psychologa?

Kdo určuje, co máte řešit na terapii: kdy jít na psychoterapii?

Mnoho lidí je přesvědčených, že jejich problém není tak velký, aby s ním museli na terapii. Mnohdy si říkají, že jiní mají mnohem větší problémy, tak proč by zrovna oni měli jít na psychoterapii? To je ostatně jeden z mnoha mýtů, které provází rozhodování, zda začít docházet na sezení.

Jak tedy určit, kdy je terapie potřeba? Žádný objektivní žebříček náročnosti lidských problémů neexistuje. Neexistuje ani seznam témat, ze kterého byste zjistili, zda je potřeba ve vašem případě navštívit terapeuta.

Nejdůležitějším ukazatelem je to, jak celou situaci prožíváte vy sami. Dva lidé mohou na stejnou situaci reagovat různě. Zatímco jeden ji přejde mávnutím ruky, druhý potřebuje pomoc terapeuta. Proč? Na tom, jak určité situace prožíváte, se podílí třeba:

• rodinné zázemí,

• dosavadní zkušenosti,

• váš temperament a další.

Problémy z dětství, které ovlivňují váš život v dospělosti

Poranění na duši se léčí a vysvětluje mnohem hůř než poranění na fyzickém těle. Pokud se zraníte na těle, můžete to okolí sdělit mnohem jednodušeji než v případě šrámů na duši. Stačí ukázat lékařskou zprávu nebo třeba sádru. A okolí hned ví, proč třeba nemůžete hrát fotbal.

Pokud ale máte zranění v oblasti psychiky, je práce s ním mnohem náročnější. Pluje tak nějak pod povrchem, což znamená, že vám v životě plus minus nebrání, ale ve výsledku ho více či méně komplikuje.

Jak dochází k psychickému zranění? Příčiny mohou být různé. Některé pramení v dětství, například:

• vaši rodiče byli přetížení prací,

• zažívali jste citový chlad,

• tvrdost nebo nezájem o vaši výchovu,

• vážná nemoc rodičů nebo vaše (když jste byli dětmi),

• domácí násilí,

• závislost rodičů,

• citové a fyzické zneužívání,

• šikana atd.

Projevy takových poranění navenek bývají různé. Často se schovávají někde v těle v podobě těžko vysvětlitelných příznaků nebo chronických onemocnění. Můžou se o pozornost přihlásit také ve vztahových a komunikačních obtížích. Někdy prostě jen limitují vaše možnosti dosažení toho, co byste chtěli. Třeba souladu v rodině.

Zranění, které ovlivňuje váš pohled na život

Zranění, které si nesete z dětství, si můžete představit jako prasklinu v objektivu, kterým pozorujete svět. Pokud o prasklině v objektivu (zranění z dětství) nevíte, vnímáte svět, tak jak ho vidíte = s prasklinou. Toto zranění/prasklina pak ovlivňuje vaše emoční reakce a vaše jednání.

Uvědomění a zacelení praskliny není jednoduché. Lidská psychika má skvěle vyvinutou schopnost něco nevnímat nebo na něco zapomenout. Tím se chrání.

Možná ani nevíte, že vás něco trápí

Kvůli poměrům, ze kterých pocházíte, nemusíte mít dojem, že se na svět díváte přes objektiv s prasklinou. Vaše jednání a chování vám přijde přirozené. Může ale nastat situace, kdy vás na prasklinu v objektivu upozorní váš protějšek. Jak můžete situaci řešit? Třeba tím, že se vydáte na terapii. Na sezeních pak můžete odhalit, proč máte například problém v komunikaci, proč nedáváte najevo své pocity, proč přehnaně reagujete na určité situace atd.

Téma, kvůli kterému se na terapii vydal Petr

Terapie tu není jen pro ty, kteří si prochází těžkým životním obdobím, například ztrátou někoho blízkého. Na terapii se může objednat každý, kdo cítí, že potřebuje „něco“ probrat. Pro ilustraci vám povím příběh pana Petra.

Petr na terapii přišel kvůli své partnerce a budoucí manželce. Ta ho upozornila na to, že má problémy se sdílením a projevováním citů. Abyste lépe pochopili Petrův příběh, půjdu při vyprávění hluboko k jeho kořenům. Právě odtud totiž Petrovo zranění vyrůstá. Začneme zkoumáním dvou až tří generací zpět. Právě babičky a dědečkové určili, jací byli Petrovi rodiče. A ti zase do značné míry určili, jaké karty bude mít v ruce do začátku Petr.

Petrovi je 35 let. Jeho prarodiče byli z jedné strany dělníci v továrně a z druhé strany zemědělci na venkově. V životním fungování je držela z jedné strany víra a z druhé politické přesvědčení. Jako děti zažili prarodiče druhou světovou válku a spojené společenské a majetkové převraty. Často na vlastní kůži pociťovali doslova a do písmene hlad a bídu. Zformovalo je to do tvrdosti, kterou chtě nechtě předali svým dětem, Petrovým rodičům.

Petrovi rodiče už vyrostli v poněkud klidnější době, byť jim stále nad hlavami kroužila hrozba jaderné války a politické represe. Ale přeci jen tyhle hrozby byly povětšinou dál od těla. Rodiče měli co jíst. Když se jim narodily děti (Petr a jeho sourozenci), museli hodně zatnout zuby. Starali se jak o svoje děti, tak o své staré rodiče. A do toho oba pracovali, aby uživili rodinu.

Petr tak vyrůstal v prostředí zaměřeném na výkon, kde vnitřní svět člověka patřil do zpovědnice v kostele, nebo se skrýval kvůli politické příslušnosti. Petr si zvykl, že city jsou projevem slabosti, že to, co potřebuje, si musí zařídit sám. A když mu v době osmé třídy základky zemřela babička, přišel o jedinou osobu, která pro něj měla vlídné slovo, hřejivou náruč a čerstvě upečené buchty. Uzavřel se do světa počítačů a tam našel svoje radosti i pracovní uplatnění.

Do terapie nastoupil velmi skeptický v podstatě kvůli své snoubence, sociální pracovnici. Protiklady se přitáhly (on citově uzavřený, ona citově explicitní) a i přes upřímnou snahu naráželi na dost velké třenice. Malý velký zázrak, že se Petr na terapii vůbec objevil a vydržel v ní. 

Zpracování ztráty blízkého člověka v terapii Petrovi pomohlo k opatrnému pootevření dveří k novému citovému přiblížení k jeho ženě a postupně i k dalším lidem. lze doufat, že to bude mít i velký význam pro jeho děti.

V čem je přínos psychoterapie?

Díky psychoterapii získáte nad svým zraněním nadhled. Může se stát prostorem, ve kterém si můžete zvědomit nejen své, ale také třeba partnerovy praskliny, přes které vnímá/te svět. Může se vám také poštěstit tu prasklinu postupně zacelit. Terapie je prostor, ve kterém můžete pečovat sami o sebe.