Terapie jako fitness pro mozek: Proč čekáme, až když hoří?

Říjen 10, 2025

Většina lidí vyhledá terapii až ve chvíli, kdy už nemůže dál. Do té doby jako by náš mozek šeptal: „Ještě vydrž, ještě to zvládneš.“ Není to slabost, ale přirozenost, mozek totiž volí energeticky nejúspornější cestu a jede „na autopilota“. Terapie však nemusí být jen hašením požáru, může být prevencí. Stejně jako chodíme do fitka, abychom posílili tělo, můžeme chodit do terapie, abychom posílili i mozek a naši psychickou odolnost.

Evoluce i dětství nás „programují“

Náš nervový systém se vyvinul hlavně k přežití, ne k růstu. Proto reaguje především na ohrožení a prevenci příliš neřeší. Už v dětství si navíc osvojujeme strategie, které nám kdysi pomohly obstát: „Hodné holčičky nedělají problémy,“ „Silní chlapci nepláčou.“ Tyto programy kdysi chránily, ale v dospělosti se mohou stát okovy. Až když nás začnou táhnout ke dnu, hledáme změnu.

Proč jednáme, až když hoří?

Mozek se přirozeně brání novým cestám, dokud ty staré aspoň trochu fungují. Změna totiž vyžaduje energii a disciplínu – podobně jako když začínáme posilovat svaly. Proto většina lidí sáhne po terapii až tehdy, když bolest překročí únosnou mez. Krize je pak jasným signálem: „Staré strategie už tě nechrání.“ Tehdy se objeví ochota vydat energii na změnu. A právě proto je terapie často vnímána jako zásah hasičů místo prevence.

Preventivní terapie je jako cvičení ve fitness

Stephen Porges ukazuje, že nervový systém má tři základní režimy:

bezpečí a spojení – jsme klidní a otevření,
boj nebo útěk – mobilizujeme energii k akci,
kolaps – odpojujeme se, když je tlak příliš velký.

Dokud necítíme ohrožení, mozek jede na autopilota. Jakmile tlak překročí hranici, přebírá řízení boj, útěk nebo kolaps – a právě tehdy obvykle vyhledáme pomoc. Pravidelná terapie je ale jako cvičení ve fitku. Učí nás zůstávat častěji v režimu bezpečí a spojení. Posilujeme schopnost regulace a odolnosti, aby nás automatické režimy (boj–útěk–kolaps) neovládaly pokaždé.

Je opravdu možné „posilovat“ mozek?

Mozek je plastický – co opakujeme, to sílí. Stejně jako se v lese vyšlapává pěšina, opakovaným jednáním vytváříme nové cesty v mozku. Každý okamžik, kdy zvládneme situaci jinak než dřív, posiluje naši schopnost regulace. Terapie tedy není jen o řešení krizí, ale i o posilování zdravějších způsobů, jak zacházet se stresem, emocemi a vztahy. Může být nápomocná při celé řadě situací:

když mě stres z práce nebo školy začíná srážet, ale ještě nejsem „na dně“,
když si všímám, že ve vztazích reaguju pořád stejně, i když mi to škodí,
když se neumím zastavit, odpočívat nebo spát,
když chci posílit sebevědomí a odolnost vůči kritice,
když se učím říkat „ne“ a nastavovat hranice.

S čím konkrétně vám může terapie pomoci?

zvládat emoční bouře klidněji, místo výbuchu nebo útěku,
přerušit začarovaný kruh úzkostí či prokrastinace,
zbavit se dětských „programů“ jako „musím být vždy hodná“ nebo „nesmím ukázat slabost“,
vnímat své tělo jako signál a oporu, ne jako nepřítele.

Díky terapii rosteme krok za krokem

Terapie je ve své podstatě proces učení se. Jako malé dítě, které se učí chodit – znovu a znovu padá a zvedá se, dokud postupně nenajde rovnováhu. Kolb a Whishaw (1998) ukazují, že právě tímto postupným opakováním se mozek učí a upevňuje nové dráhy. Každý pád i každý nový krok posiluje stabilitu. Stejně jako se svaly posilují při opakování, i mozek se učí novým cestám díky neuroplasticitě. Cvičení dělá mistra – proto babiččiny koláče chutnají jinak než první pokusy mladého kuchaře. Opakováním se vybrušujeme jako diamant.

V terapii to probíhá podobně. Nejprve se může zdát, že místo posunu kupředu přichází chaos – jako když vyčistíme potok a všechno usazené na dně se rozvíří. Často to není příjemné. Ale právě tam začíná proměna. Když se dostaneme ke dnu, můžeme se od něj odrazit. Učíme se přijímat části sebe, které jsme kdysi potlačili, a postupně stavíme pevnější základy. Je to cesta, kde chyby a návraty nejsou selháním, ale součástí růstu.

Závěrem: Terapie je cestou, která má smysl

Je přirozené, že většina lidí hledá terapii až v krizi. Ale ti, kdo poznají, že terapie je také prevence a trénink, chodí dřív – a získávají tak stabilitu, která je nese i v těžkých chvílích. Stejně jako pravidelný trénink ve fitku posiluje tělo, pravidelná práce v terapii posiluje mozek a nervový systém. Díky tomu dokážeme krizi nejen přežít, ale vyrůst z ní silnější.

Najít terapeuta