Co je to asertivita a proč se nejedná o agresi?

Co si představíte pod slovem asertivita?

Většinou ji máme nejvíce spojenou se schopností říkat „ne", i když je tento pojem mnohem širší. Znamená umět si všimnout, co potřebujeme, co nám vyhovuje a kde jsou naše hranice, a dokázat to druhým sdělit jasně a s respektem. Stejně tak k ní patří umět o něco požádat, vyjádřit jiný názor, ustát odmítnutí a respektovat hranice druhého člověka.

Jak vypadá asertivita v běžných situacích?

Asertivní jednání je především o hledání rovnováhy mezi respektem k sobě a respektem k ostatním. Asertivita neznamená, že se vždy dohodneme nebo že se druhému naše sdělení bude líbit. Pomáhá nám ale být ve vztazích čitelnější, otevřenější, pravdivější a ve finále spokojenější.

Asertivitu nejčastěji uplatníme a využijeme v drobných každodenních situacích, kde si potřebujeme vytvořit prostor pro sebe, ať už jde o vztahy blízké, pracovní nebo v interakcích s cizími lidmi.

Partnerské vztahy: V partnerském vztahu to například znamená, že nečekám (zatímco ve mně začíná klíčit vztek nebo smutek), až si druhý všimne mého vyčerpání, ale aktivně jednám: „Půjdu si teď na půl hodiny vedle trochu vydechnout. Pak přijdu za tebou."

Rodina: V rodině bývají časté situace, kdy si potřebujeme uhájit svůj čas a plány, takže je dobré umět odmítnout návštěvu nebo požadavek: „Tento víkend se nám návštěva nehodí. Můžeme se domluvit na jiném termínu?" „Ano, zajdu ti na nákup, ale ne hned dnes, můžu v pátek, napiš si zatím seznam, co bys potřeboval."

Přátelé: Mezi přáteli může být asertivita o tom přiznat, že vám něco nebylo příjemné: „Když jsi o tom mluvila před ostatními, bylo mi to nepříjemné. Můžeme příště takové věci řešit jen mezi sebou?"

Práce: V práci třeba nechcete přebírat odpovědnost za ostatní a potřebujete se chránit před přetížením: „Pokud mám tento úkol dokončit do pátku, potřebuji posunout termín u jiné práce. Co je teď prioritou?"

Kontakt s cizími lidmi: V kontaktu s cizím člověkem může být asertivní reakce velmi krátká: „Promiňte, byla jsem ve frontě před vámi." Nebo: „Prosím, chtěla jsem 10 dkg šunky, 20 už je moc."

Naše schopnost reagovat asertivně většinou není ve všech vztazích a situacích stejná. Někdo se snadno ozve vůči cizímu člověku, ale obtížně vyjadřuje své potřeby partnerovi nebo rodičům. Jiný dokáže být otevřený doma, ale v práci před nadřízeným sebe raději upozadí. Někdy také umíme přirozeně a rozhodně hájit zájem dítěte, klienta, kolegy nebo jiného blízkého člověka, ale mnohem hůře se zastáváme sami sebe.

Asertivita není o tom, říkat všechno vždy a všude stejně napřímo. Součástí této dovednosti je také umět vyhodnotit situaci, zvolit vhodný čas a chránit vlastní bezpečí.

Proč si lidé asertivitu pletou s agresí?

Základní rozdíl mezi asertivním a agresivním jednáním je v tom, že asertivní chování stojí na respektu k sobě i druhému. Oproti tomu agresivní reakce je způsob jednání, při kterém člověk prosazuje své potřeby, názory nebo cíle na úkor druhého.

Lidé si asertivitu mohou plést s agresí, protože asertivní sdělení někdy dokáže v druhém vyvolat negativní emoce, může pro něj být nepříjemné, může ho zklamat, překvapit i naštvat, protože nevyhovuje jeho očekávání. To ale ještě neznamená, že je agresivní.

Také v situaci, kdy je sice naše sdělení obsahově asertivní, ale pronášíme ho naštvaným tónem, zvýšeným hlasem, důraznou dikcí nebo gestikulací, ho může druhá strana vyhodnotit jako agresivní.

Příklad z praxe

Představme si situaci, kdy vás kolega opakovaně žádá, abyste za něj převzali část práce, jinými slovy, abyste vzali jeho zodpovědnost na sebe. Vy jste mu už několikrát vyhověli, čímž jste nastavili jeho očekávání. Obrátí se na vás znovu. Vám se to fakt nehodí. On čeká, že mu opět vyhovíte. Přirozeně.

A vy můžete reagovat několika způsoby – jdete přes sebe, své hranice a opět vyhovíte (někdy s pasivně agresivní a pěkně kousavou poznámkou), nebo můžete odmítnout. Asertivně, ale slušně, nebo ve své frustraci i agresivně.

Asertivní reakce může vypadat nějak takhle: „Dnes už další úkol nezvládnu. Potřebuji dokončit vlastní práci." WOW.

Agresivní až útočná reakce by mohla znít: „Pořád na mě házíš svoje úkoly. Udělej si to konečně sám. Myslíš, že tu nic nedělám, já mám své práce nad hlavu." AU

V obou případech člověk odmítá. Rozdíl je ve způsobu, jakým to dělá. V asertivním sdělení mluvím o vlastní kapacitě a jasně stanovuji hranici. V agresivní reakci druhého hodnotím, napadám a obviňuji.

Ještě to zkusíme pasivně agresivně: „Jasně, já toho mám málo, že? Ach jo, tak co tam máš?" Cítíte tam to bodnutí?

Záměna asertivity za agresi se objevuje také tehdy, pokud člověk, který dříve vždy ustupoval, začne své hranice nově vyjadřovat. Okolí na to není zvyklé, takže změnu vnímá jako truc, sobectví nebo tvrdost. „Najednou ti to vadí, nikdy ti to nevadilo a teď máš se vším problém!" To, že je někdo naším rozhodnutím zklamaný nebo nespokojený, ale samo o sobě neznamená, že jsme mu ublížili nebo jednali agresivně.

Proč je tak těžké být asertivní?

Lidé obvykle ví, nebo alespoň tuší, jak by mohli svou potřebu nebo hranici formulovat. Nejtěžší není najít správná slova. Nejtěžší je uvědomit si, co skutečně (sami za sebe) chceme, vyslovit to nahlas a unést reakci druhého. Strach z negativní reakce nás brzdí, svazuje hrdlo a omezuje náš vlastní prostor.

Největší nepřítel asertivity je strach z odmítnutí nebo ztráty či zhoršení vztahu a naše výčitky – „To si přece nemůžu dovolit, naštve se a už se se mnou nebude bavit". „Co si o mně bude myslet?" „Jak se na mě budou ostatní dívat?"

Máme strach, že budeme působit sobecky, nevděčně nebo arogantně. Cítíme odpovědnost za to, že druhý bude zklamaný, naštvaný nebo smutný. Raději proto souhlasíme, dlouze se omlouváme nebo svou potřebu vůbec nevyslovíme.

Jak reagovat, když druhý nesouhlasí nebo tlačí?

Asertivita nekončí vyslovením naší potřeby nebo našeho limitu. To je A, pak přichází B (reakce druhého) a následně C (naše reakce). Často je náročnější unést reakci, která přijde. Ustát tu situaci, která je mimo naši komfortní zónu.

Druhý může naléhat, přesvědčovat, zpochybňovat naše důvody, urazit se nebo vyvolávat pocit viny nebo falešného závazku. To je nám velmi nepříjemné, a proto máme v takové chvíli tendenci začít se obhajovat, vysvětlovat, argumentovat nebo nakonec rezignovat a ustoupit. Na svůj úkor.

Co vám pomůže v kritické chvíli neopustit sami sebe a uhájit to své stůj co stůj?

Uznat pohled druhého, ale nepřevzít zodpovědnost na sebe: „Rozumím, že tě to mrzí. Tentokrát ale přijet nemůžu." nebo „Chápu, že byste potřeboval, abych úkol dokončila dříve. V tomto termínu to ale není možné."

Klidně zopakovat své stanovisko: Někdy není potřeba hledat další argumenty. Stačí krátce zopakovat to podstatné. „Rozumím. Přesto dnes jít do obchodu nestihnu." Tento postup se někdy označuje jako technika poškrábané gramofonové desky. Jeho smyslem není druhého ignorovat, ale nenechat se zatáhnout do přesvědčování.

Vzít si čas na odpověď a snížit tím tlak na sebe: „Potřebuji si to promyslet. Ozvu se zítra." „Teď vám nedokážu odpovědět. Nejdřív se podívám do kalendáře."

Nepřijmout cizí hodnocení jako pravdu: Když nás někdo označí za sobecké nebo přecitlivělé, nemusíme ho přesvědčit, že se mýlí. „Mrzí mě, že to tak vnímáš. Pro mě je ale toto rozhodnutí důležité."

Ukončit rozhovor, který přechází do nátlaku: Nemusíme pokračovat v komunikaci za každou cenu, není to naše povinnost. „Můžeme se k tomu vrátit později." „Své důvody jsem vysvětlila. Dál už o tom nepotřebuji diskutovat."

Ani vhodně zvolená komunikace nezaručí, že druhý naše hranice přijme. V některých vztazích může být potřeba hranici podpořit také konkrétním jednáním. A v situacích, kde hrozí násilí, zastrašování nebo jiné ohrožení, má bezpečí přednost před přímou konfrontací.

Nezapomeňme také pracovat se svým hlasem a tempem řeči. Tyto nebo vaše vlastní věty můžete říci i velmi laskavým tónem, sdělení je pevné, ale vlídné.

Jak jste na tom s asertivitou vy? Malá sebereflexe

Odpovězte si pro sebe následující otázky:

• Dokážu říct, co potřebuji, nebo čekám, že to druzí sami poznají?

• Jak často říkám „ano", přestože bych chtěl/a říct „ne"?

• Když říkám „ano", cítím za tím tlak, povinnost?

• Umím si před odpovědí vzít čas na rozmyšlenou?

• Dokážu druhého přímo požádat o pomoc?

• Jak reaguji, když někdo mou žádost odmítne?

• Mám potřebu svá rozhodnutí dlouze vysvětlovat a obhajovat?

• Ozývá se ve mně pocit viny, když někoho odmítnu?

• Dokážu přijmout, že se mnou druhý nesouhlasí?

• Jsou vztahy nebo situace, kde se mi asertivita daří? A jaké?

• Je pro mě snazší hájit zájmy někoho jiného než vlastní potřeby?

• V jakých situacích nejčastěji ustupuji nebo mlčím?

• Sděluji své potřeby až ve chvíli, kdy jsem rozzlobený/á a reaguji příliš ostře?

• Respektuji svou kapacitu, čas a únavu, i když na mě nikdo přímo netlačí?

• Co mi pomáhá v situacích, ve kterých dokážu reagovat přirozeně asertivně?

• Rozhoduji se z pozice chci/nechci/nemusím nebo spíš z pozice musím/měla bych?

Cvičení

Vyberte si jednu konkrétní situaci ve svém životě a položte si otázku:

Co bych chtěl/a říct (udělat), kdybych se nebál/a reakce druhého?
A jak totéž mohu sdělit jasně a s respektem?

Asertivitu je možné trénovat

Naše schopnost jednat asertivně se mění podle vztahu, situace, míry blízkosti, postavení druhého člověka i toho, jaké následky očekáváme. Je dobré mít zmapované, kde a kdy umíte být asertivní a kde máte naopak rezervy.

Trénovat schopnost asertivního jednání je pro vaše duševní zdraví přínosné, byť to znamená nepříjemný výstup z vaší komfortní zóny, zejména v tom smyslu, že se naučíte lépe zacházet se svými možnostmi a limity, naučíte se nebýt vztahově nekonečně přizpůsobiví, nebudete v sobě hromadit vnitřní nespokojenost a zamezíte pozdějším dramatickým a emotivním výbuchům.

Když budete umět jednat více asertivně, nevyhnete se všem konfliktům, ale zvýšíte svou šanci, abyste byli ve vztazích a situacích více spokojení a autentičtí.