Krev není voda, aneb jak přijmout nového člena rodiny?

Dnes je naprosto běžné, že rodiny netvoří jen máma s tátou a jejich biologické dítě nebo děti. Ne každé dítě, které žije v rodině, je biologické dítě obou rodičů, a ne každý rodič je ten „pravý“. Způsob, jak rodina zvládne (nebo nezvládne) proces přijetí nového člena rodiny, se promítá do vztahů všech zúčastněných po celý život. K procesu přijetí nedochází automaticky, ale je možné na něm pracovat tak, aby se nový člen cítil vítaný.

Přijetí nového člena rodiny je dlouhodobý a náročný proces

Jako terapeut se setkávám s příběhy lidí, kteří žijí v takzvaných sešívaných rodinách. Často se snaží nového člena nebo členy přijmout více, než si jejich okolí uvědomuje. Je přirozené, že lidé někdy zažívají rozdílnou schopnost vytvořit si láskyplný vztah ke svým biologickým a přijatým dětem. U biologických dětí bývá tento proces obvykle hladší, i když to nemusí jít úplně samo. Ve druhém případě často narážejí na překážky ze strany dítěte a především na to, co překáží nebo chybí na jejich straně.

Jaká jsou úskalí začleňování dítěte do nové rodiny?

Dítě, které přichází do existující rodiny, ať už jde o adopci, pěstounství nebo o nového partnera s dětmi, vnáší do domácnosti nové vztahy, emoce a často i zmatek. Dospělí se obvykle snaží vytvořit bezpečný a láskyplný prostor. Reálný průběh přijetí však bývá složitý. Od náhradních rodičů často slyším: „Mám ho stejně ráda jako svoje vlastní, není v tom žádný rozdíl.“ Předpokládám, že je to opravdu možné. Je ale důležité si uvědomit, že takový vztah nefunguje na povel.

Pokud noví rodiče vnímají emocionální připoutání k dítěti jako povinnost, mohou zanedbat sebereflexi a nevědomě tlačit na sebe i okolí, což zatíží všechny. Když dítě přichází k novým rodičům, kteří „prahnou po dětech“ a touží se o svou lásku s někým podělit, otevírá to prostor pro krásné zážitky, zároveň však i pro velká zklamání.

Rodiče by měli být připraveni na to, že dítě nemusí projevit lásku ani vděčnost hned. Může se to týkat jak dětí přijatých do náhradní péče, tak i dětí, které přicházejí k novému partnerovi jednoho ze svých biologických rodičů. Pro „nového rodiče“ je velmi přínosné, pokud dokáže nebrat tuto situaci jako vyjádření nepřijetí nebo pohrdání ze strany dítěte. Je důležité uvědomit si, že se dítě pravděpodobně cítí nejistě a možná pochybuje o své sebehodnotě. Může mu proto trvat poměrně dlouho, než si vybuduje vztah s někým novým.

Dítě potřebuje být opakovaně a dlouhodobě ujišťováno o tom, že je v bezpečí a že ho nový rodič přijímá. Nátlak se v tomto případě může minout účinkem. V sešívaných rodinách se často vytváří nepopsaná a nepřiznaná hierarchie – společné děti „nového páru“ bývají první, následují biologické děti a na posledním místě jsou děti partnera. Není to úmyslné rozdělení, jedná se spíše o součet drobných rozdílů v tom, kolik pozornosti nebo času je dětem věnováno. Děti však vycítí i tyto malé rozdíly, i když se o nich nemluví.

Vybavuji si jednu sešívanou rodinu, ve které se setkaly dva různé výchovné styly – přísnější a volnější. Sourozenci, kteří byli vychováváni přísněji, měli pocit, že jsou druzí preferovaní, protože na ně nejsou kladeny tak vysoké nároky.

Úskalí skýtá i začleňování nového rodiče

Rodičovství není jen o genech a pocitech, ale do velké míry se zakládá na rozhodnutích a postoji, tedy něčem, na čem se dá vědomě pracovat. Začlenění se do nové rodiny není náročné jen pro dítě, ale také pro „nového rodiče“. Ten se totiž často ocitá mezi mlýnskými kameny očekávání a reality. Čeká, že bude mít „vyženěné“ děti rád a ony jeho, a ví, že partner očekává totéž. Tuší ale, že mu to děti nebudou z různých důvodů usnadňovat. Může pak volit různé strategie:

• Totální obětavost

• Vyklizení prostoru

• Soutěž o pozornost a vliv

• Tlak na získání nebo udržení rodiny

Jeho pozice v rodině je opravdu komplikovaná, neřeší totiž pouze jednotlivé osoby, ale i jejich vztahy s ostatními členy rodiny. Jeho nová partnerka například očekává, že podpoří její autoritu vůči jeho vlastním dětem, nebo že nebude zasahovat do vztahu k biologickému otci jejich dětí. Jak u biologických, tak i u přijatých dětí může pomoci vzít v úvahu následující:

• Nevychováváte dítě, ale budoucího dospělého člověka. Co chcete, aby si ze zkušenosti s vámi odneslo do svého dospělého života?

• Mohou se ve vás prát různé emoce, kterým nerozumíte. I když vás nevedou k tomu, že hezky smýšlíte o přijatém dítěti, nemusí to znamenat, že ho nemáte rádi. Doporučuji proto důvěřovat si v tom, že jste schopni mít rádi a přát dobré věci i někomu, vůči komu zrovna pociťujete napětí nebo dokonce zášť.

Pojďme si ještě přiblížit několik běžných situací, které mohou nastat v sešívaných rodinách:

Vztah se nerozvíjí a vy cítíte frustraci

Někdy se stane, že se od některých dětí nedočkáte vděku nebo náklonnosti celé měsíce, možná i roky. V takové chvíli pomáhá minimalistický přístup: buďte tu jako dospělý, bez hodnocení, bez srovnávání a bez předsevzetí vychovávat hned. Biologický rodič může dál dávat výchovné pokyny a vy tím získáte čas zjistit, co k dětem cítíte, s čím se potýkáte a jak je můžete podpořit. A je úplně v pořádku přiznat si: „Cítím se trochu zklamaný nebo nejistý, i když chci pomáhat.“ To vám často přinese víc úlevy než se snažit cítit „pozitivně“ jen proto, že se to od vás očekává.

Partner dává přednost dítěti a vy se ocitáte na druhé koleji

Když váš partner věnuje více času dítěti než vám, můžete to prožívat jako pocit, že jste na druhém místě. Neútočte ale na sílu rodičovské lásky – ta není na úkor partnerského vztahu, naopak ho může obohatit. Tyto dva vztahy si nekonkurují. Váš vztah posílí, když budete schopni otevřeně naslouchat a oceňovat úsilí o dobrý vztah s dětmi. Když partner cítí respekt vůči své péči o děti, je pro něj jednodušší investovat i do partnerství, třeba tím, že „neodpíská“ společný večer, i když dítě něco potřebuje.

Nový partner váhá, jakou roli má hrát ve vztahu k vašim dětem

Je osvobozující si společně říct: „Je v pořádku, když se k nim budeš chovat vlídně, i když se ještě nemilujete.“ Dítě nenese vinu za odstup a váš partner nemusí cítit selhání, že není „dost rodičovský“. Společně si vyjasněte, co nyní znamená být pečujícím dospělým (pomoc s večeří, odvoz na trénink) a nechte vztah zrát vlastním tempem.

I když už nejste partnery, zůstáváte rodiči

Co zůstává stejné? Předchozí partner, děti, které jste zplodili, i vaše zodpovědnost za ně – úměrně jejich rozvoji, samostatnosti a potřebám. S bývalým partnerem už nejste partneři, ale pořád jste rodiče. Překvapilo mě, když jeden z rodičů založil novou rodinu a svým „novým dětem“ dal stejná jména jako dětem v předchozím vztahu. Proti tomu bych postavil výrok jednoho z dvojice rozcházejících se partnerů: „Zůstáváme rodiči, i když už nejsme partnery.“

Mnohdy vznikne snaha minimalizovat rodinnou složitost – oddělit děti a zážitky a potlačit konflikty. Ti, kteří se ocitnou stranou (např. biologické děti nežijící v nové domácnosti), mohou pocítit nedostatek pozornosti. Jakkoli je tato strategie pochopitelná, protože minimalizuje momentální stres, většinou nevede k ničemu dobrému. Jedna klientka mi popsala, jak takovou situaci prožívá: „Táta se teď řídí tím, co chce jeho nová partnerka, a já jen čekám, jestli se mi ozve.“

Například Hellinger navrhuje klást na první místo vztah k dětem z původní rodiny – tedy těm, které jste měli společně s bývalým partnerem. Nechci předurčovat konkrétní pořadí. Spíš nabízím, že toto uvažování by mělo být aktivní, opřené o vlastní hodnoty a dobré porozumění své zodpovědnosti za sebe a za své blízké. Jinak hrozí, že se přizpůsobíte tomu, jehož naléhání k vám doléhá nejhlasitěji.

Setkal jsem se i se situací, kdy rozpad partnerství vedl k posílení „rodičovské aliance“ bývalých partnerů. Poté, co zmizely třecí plochy, které přinášel každodenní partnerský život, oba zvládali velmi dobře spolupracovat ve prospěch svých společných dětí.

Co pomáhá, když krev není voda?

Je třeba počítat s tím, že proces přijímání nového člena rodiny je velkou zkouškou psychické odolnosti partnerů, schopnosti důvěřovat a přemýšlet a mluvit o svých emocích. Někdy do hry vstupují i stránky naší osobnosti, které nás samotné překvapí („Je pro mě nesnesitelné si představit, že moje děti bude vychovávat ten druhý.“).

Kde hledat pomoc a oporu? V těchto situacích může dávat smysl obrátit se na terapeuta, ať už pro jednotlivce, pro pár, nebo pro celou rodinu. Dobrý terapeut „nepředepisuje“ jedno správné řešení, ale pomáhá vytvořit prostor, kde můžete najít vlastní řešení.

• Individuální terapie může například pomoci rodiči, který si začíná všímat toho, že se chová k některému z dětí jinak, než by sám chtěl.

• Párová terapie může být velkým přínosem například pro nové partnery, kteří se snaží sladit představy o výchově.

• Rodinná terapie nabízí bezpečný prostor třeba ve smíšených rodinách, ve kterých se objevují pocity nespravedlnosti, žárlivosti nebo rozdílná očekávání, nebo když vztahy mezi rodiči a dětmi či sourozenci potřebují nový rytmus a hlubší porozumění.

Užitečná je taková pomoc, která vás neutvrzuje v negativním pohledu na partnera nebo dítě, ale pomáhá vám vidět smysl i v náročných vztazích. Pomoc, která vám pomáhá mobilizovat vnitřní zdroje a zároveň vám umožňuje s nimi hospodařit, chránit je a dobíjet. Kromě terapeutické podpory vám může pomoci i podpora od vašich nejbližších. V jedné rodině třeba pomohlo začlenění dvou sourozenců do širšího příbuzenstva přijetím ze strany „přijatých prarodičů“. „Chtěli jsme se s Péťou zeptat, jestli jsi teď taky naše babička.“ – „Rozhodně!“ – „Tak díky.“

Rodina je tím, co se tvoří, ne tím, co se dědí

Rodinné vztahy nejsou samozřejmost. Vznikají, rostou a někdy bolí. V některých případech máme pocit, že jsme do nich byli vrženi, jindy je přijímáme dobrovolně. Ale v obou případech od nás vyžadují péči, všímavost a rozhodnutí zůstat i tehdy, kdy to není jednoduché. Možná nezačaly biologicky. Možná začaly nespravedlivě. Ale i vztah, který nezačal z těla, může vyrůst ze srdce. Ať už jste biologický rodič, jeho nový partner či pěstoun, společně vytváříte prostor, ve kterém děti poznají, že jsou vítané.

Mohlo by vás zajímat