Proč nemít strach z hádek, ale z nevyřčeného?

„Strašně jsme se s manželem pohádali, ale vlastně to bylo o úplné prkotině." Podobné věty slýcháme v terapeutické praxi dost často. Mnoho lidí se zuby nehty snaží vyhnout konfliktu a potlačují tak své potřeby. Konflikt však nemusí být hrozbou. Může být naopak signálem, že je čas zastavit se, pojmenovat své hranice a zůstat v kontaktu i v nepohodě.

Konflikt není ze své podstaty negativní

Konflikt je střet dvou nebo více lidí, jejich potřeb, názorů či zájmů. Jedná se o přirozenou součást života, která nás provází od nepaměti. Konflikty mohou mít celou řadu podob, v následujících řádcích se ale zaměříme výhradně na konflikt v mezilidských vztazích.

Pojem „konflikt" většinu vnímáme negativně. Podobně i slovo „hádka" v nás vyvolává nepříjemné pocity. Vybavíme si poslední situaci, kdy někdo někoho seřval, nebo naopak moment, kdy jsme to někomu „nandali". Konflikt si často spojuje s útokem, selháním nebo ztrátou kontroly.

Přitom konflikt sám o sobě není negativní. Některými sociology a filozofy je dokonce považován za hybnou sílu dějin a přirozenou součást sociálního života, která často vede k důležitým společenským změnám. Negativní nebývá samotný střet potřeb, hodnot nebo pohledů, ale způsob, jakým s ním zacházíme. Rozhodující je forma, tón a záměr, se kterým do konfliktu vstupujeme.

Co nám konflikt skutečně říká?

V první řadě je užitečné rozpoznat, který konflikt je stále zdravý a který už destruktivní. Konstruktivní konflikt pomáhá řešit problémy a porozumět druhému, zatímco destruktivní vyvolává chuť ublížit nebo ponížit druhého.

I když takovou hranici většinou poznáme, samotné rozlišování nám často nepomáhá pochopit, jak se v další situaci, která s velkou pravděpodobností nastane, zachovat jinak. Nenabízí nám žádný konkrétní nástroj, jak napětí zvládnout dřív, než přeroste v hádku.

Nejde totiž o to, aby konflikt vůbec nevznikal. Hněv, který je často v pozadí, nás má chránit a upozorňovat na to, kde (ne)vědomě překračujeme své hranice nebo kde dochází k potlačování a nenaplňování našich potřeb. Konflikt sám o sobě neříká moc o konkrétní situaci, ale často ukazuje, že některé naše potřeby zůstávají dlouhodobě nenaplněné.

Jak vyjadřujeme své potřeby?

Ve srovnání s předchozími generacemi došlo ke společenskému posunu – jsme vedení k tomu, abychom své potřeby vyjadřovali. Problém tak často není v samotném vyjadřování potřeb, ale v jeho načasování, formě a také v tom, zda si je vůbec uvědomujeme.

Příkladem může být zkušenost klientky, která vybuchuje na své děti a po každém incidentu se cítí hrozně. Kritizuje sama sebe a přemýšlí, proč je „tak špatná matka". Neuvědomuje si, že příčina výbuchu není v její osobnosti, ale například v tom, že si nedovolí říct manželovi, že potřebuje den volna, chvíli pro sebe. Tím dlouhodobě překračuje své hranice v partnerství, nedovoluje si odpočinek ani vlastní prostor.

Jiný klient říká: „Mě ty věci štvou, ale já si to nějak schroustám sám," když popisuje svou klidnou reakci na nepříjemnou situaci doma.

Důvodem může být strach z konfliktu, obava, že vyjádřením svých potřeb vyvoláme hádku a zhoršíme nebo dokonce ohrozíme vztahy, nebo touha po harmonii a klidu. Snaha udržet tento stav a takzvaně „nevyrušovat", je ale často na úkor vlastních potřeb.

Mezi další důvody potlačování svých potřeb a emocí, se kterými se v praxi setkáváme, patří:

• silná vnitřní kritika a pocit viny pramenící z přesvědčení, že naše potřeby nejsou důležité a že jejich vyjádření by znamenalo, že jsme sobečtí.

• vliv naučených vzorců z dětství, kdy například rodinné prostředí, ve kterém nebylo vhodné vyjadřovat emoce, může výrazně ovlivnit současné způsoby chování.

• krátkodobá strategie přežití, kdy potlačení emocí v určitých situacích pomáhalo vyhnout se konfliktu, který by měl okamžité a závažné důsledky (např. násilí).

Jednotlivé příklady ukazují, že důvodů, proč lidé potlačují své potřeby, může být hodně. Současně připomínají, že někdy je těžké si je vůbec uvědomit, a přitom je zároveň snadné je nevědomky potlačit.

Proč vybuchneme kvůli zdánlivé prkotině?

V drtivé většině případů se při potlačování vlastních potřeb jedná o nevědomý proces. Výše uvedené příklady, jako například strach z hněvu druhého nebo obava, že budu působit jako sobec, když něco budu chtít, fungují jako velmi plodné podhoubí, které nám umožňuje jednat tak nějak sami proti sobě. Nevědomky.

Postupně slevujeme ze svých potřeb a tak dlouho se přesvědčujeme o tom, že „to" vlastně nepotřebujeme, až tomu sami uvěříme. Uvnitř se ale odehrává vnitřní boj. Nedostáváme to, co reálně chceme a co potřebujeme, a kromě prázdného prostoru po těchto nenaplněných přáních se pomalounku polehoučku kupí frustrace. Toto neviditelné hromadění vytváří tlak, který si dříve či později najde cestu ven.

Často však nečekaně intenzivní reakcí. Stačí drobný spouštěč a nahromaděné pocity vybuchnou. Často reagujeme nepřiměřeně vůči původní situaci a vzniká pak typická scéna, kdy se lidé hádají „o úplné prkotině", i když ve skutečnosti konflikt odráží nahromaděnou frustraci.

Potlačování vlastních potřeb jako tichý zabiják vztahu

Někteří by mohli namítnout, že jim nevadí se přizpůsobit druhému, své potřeby vědomě nepotlačují a mají pocit, že dělají vlastně něco jako kompromis. Především ze začátku nemají pocit, že by jim něco chybělo, a hlavou se jim honí: Vždyť přece dělat kompromisy je vztahu správná věc, že?

Jenže tato záměna kompromisu za jednostranné přizpůsobení postupně narušuje kontakt s druhým, vede k odcizení, ztrátě blízkosti a nakonec vlastně i vztahu. Pro ten je totiž nutnou podmínkou vzájemnost a blízkost, ne trvalé podřizování se.

Zdravá výměna názorů aneb jak předcházet výbuchům

Mnozí klienti vnímají jako důležité pojmenovat vlastní potřeby dříve, než napětí vygraduje. O to víc je pak mrzí, když se to ještě nedaří. Často se sami na sebe zlobí, že si své hranice uvědomí až „ex post", že si po nich druzí šlapou, vidí až zpětně. To pak přináší frustraci: „Situace se mi opakuje, to už jsem měl/a dávno poznat!"

Může to však také být velmi cenná příležitost se v tom lépe vyznat. Stojí za to se zamyslet:

• Co se odehrávalo v okamžicích před hádkou, kdy všechno působilo harmonicky?

• Co zůstalo nevyřčeno, čeho jsme si nevšimli nebo co jsme mohli (třeba nevědomě) přehlížet?

• Jaké drobné neshody nebo napětí se mezitím hromadily?

Podobně užitečné může být zpětně sledovat situace, kdy došlo k výbuchu emocí: co tomu předcházelo a co jsme se snažili „vydržet"?

Dělejte vědomé pauzy

Klientka má pocit, že ji partner nutí dodržovat všemožně omezující pravidla. Připadají jí nesmyslná a příliš zatěžující, pokaždé je ale akceptuje, aby byl klid. Klidná je ale jenom navenek, uvnitř se kupí hněv a frustrace z toho, že sebe sama neustále posouvá na vedlejší kolej. Pokud se v tom poznáváte, můžete zkusit malý experiment:

Když mě bude partner/ka příště nutit, abych dodržoval/a nějaké jeho/její nové pravidlo, pokusím se zastavit se a říct si: "Co chce on/ona? A co chci udělat já?"

Možná se tím, co zjistíte, nezačnete hned řídit, ale tento moment zastavení vám umožní začít vnímat své potřeby.

Nemusíte nutně hned reagovat na každé slovo druhého

Některé výroky nás vyvedou z míry a máme pocit, že se musíme ohradit. Pod tlakem pak kromě konstruktivního nesouhlasu často ventilujeme i něco navíc, co už konstruktivní není. Zpomalení nebo krátká pauza sice vyžaduje vědomou pozornost, ale právě tato chvíle odstupu, i kdyby trvala jen pár sekund, může zásadně ovlivnit další průběh situace.

Po zklidnění můžeme reagovat jinak, jemněji, možná se nakonec rozhodneme nereagovat vůbec. A někdy se vše ještě několikrát odehraje jako vždy, beze změny. To ale neznamená, že jsem špatný nebo špatná. Stejně tak je v pořádku nedosáhnout „dokonalosti" hned napoprvé.

Třeba zpočátku působím trochu neohrabaně, ale je důležité si uvědomit, že moje potřeby existují a že mám právo je vyjádřit. Cílem je o nich mluvit bez útoku na druhého a hledat konstruktivní řešení, místo aby situace vyústila v hádku.

Nastavte si hranice

Hněv je důležité poslouchat a nevytlačovat ho, a současně na něj reagovat vědomě. Vyjádření například: „Ne, toto nedovolím, aby mi někdo dělal" nebo „Ne, toto nechci poslouchat" chrání vlastní hranice a zároveň neubližuje druhému.

Mluvte v „já-výrocích"

Důležitou součástí empatické a asertivní komunikace je mluvit spíš o sobě než o druhém. Místo obviňování nebo hodnocení se snažte popsat, co cítíte a co potřebujete. Tímto přístupem často předejdete hádkám nebo je dokážete zklidnit.

Místo věty: „Ty nikdy neposloucháš a nezajímá tě, co cítím!" můžete říct: „Cítím se přehlížený/á, když mi nedáš prostor dokončit myšlenku." Zaměřujete se tak na vlastní prožitek, ne na hodnocení druhé osoby.

Držte se jednoho tématu

Jedním z častých důvodů eskalace je otevírání dalších a dalších starých křivd. Původní téma se rychle ztratí a konflikt se rozšíří do minulosti. Držet se jednoho konkrétního bodu znamená zůstat u toho, co se děje teď, a nevršit na situaci další nevyřešené momenty. Rozhovor pak zůstává přehlednější a je větší šance dojít k porozumění místo k hromadění obvinění.

Hádka je signálem, ne selháním

Konflikt není izolovaný výbuch. Analýza samotné hádky může být důležitá, neměli bychom ale zůstávat jen u ní. Opomenuli bychom tak velmi cenný zdroj informací, a sice to, co konfliktu předcházelo. Je tedy užitečné podívat se nejen na okamžik napětí, ale také na období zdánlivé harmonie.

Tam, kde se podaří vnímat konflikt jako signál, a ne jako hrozbu, nebo dokonce jako selhání, vzniká prostor pro vědomou volbu. Pro pojmenování vlastních potřeb dříve, než se nahromadí do výbuchu.

Pokud se nám to povede, konflikt přestává být selháním vztahu. Může se stát způsobem, jak v něm zůstat i ve chvílích nepohody, napětí a rozdílností. Může se stát dovedností, schopností zůstat v kontaktu i uprostřed hádky, ustát rozdílnost bez útoku na druhého, ale současně i bez toho, aniž bychom se hádce vyhnuli.

Cílem není hádky nemít, ale vést je tak, aby nebyly destruktivní a aby nenarušovaly kontakt, ale umožňovaly ho. Pokud cítíte, že se v podobných vzorcích točíte v kruhu a sami si nevíte rady, může být užitečné promluvit si s terapeutem. Konflikt pak vztah nepoškozuje, ale může ho prohlubovat právě tím, že v něm zůstáváme spolu, i když je to nepříjemné.